Anglická občanská válka

Karel I.

Když roku 1625 nastoupil na trůn Karel I., Anglie, Skotsko i Irsko prožívaly období míru. Karel I. doufal, že se mu všechna tři království podaří sjednotit, tak jak o tom snil už jeho otec Jakub I. Někteří parlamentaristé se však obávali, že takový krok by mohl mít za následek porušení tradic, které spojovaly anglickou monarchii. Vzhledem k tomu, že Karel I. sdílel přesvědčení svého otce Jakuba I. o božském původu královské moci, podezření parlamentaristů byla oprávněná.

Před vypuknutím války neměl parlament ve vládním systému významnou roli, byl spíše jakýmsi poradním orgánem svolávaným panovníkem k odsouhlasení nových daní, a to jen příležitostně a na krátkou dobu. Pak jím byl opět rozpuštěn. Vybírání daní měla na starosti nižší šlechta (gentry). Angličtí králové proto potřebovali její podporu, aby mohli bez obtíží tyto dávky vybírat. Pokud šlechta výběr daní odmítla, neměl panovník žádné pravomoci, jak by ji k tomu přinutil. Parlament dovolil zástupcům nižší šlechty, aby se sešli, dohodli a poslali králi politické návrhy. Tito zástupci ale neměli žádnou moc donutit krále přijmout svoje požadavky kromě zamezení jeho příjmů.

Jindřiška Marie Bourbonská

Jedním z prvních problémů Karlovy vlády bylo jeho manželství s Henriettou Marií Bourbonskou, francouzskou princeznou katolického vyznání. Svatba se konala roku 1625, krátce po Karlově nástupu na trůn. Toto manželství otevíralo možnost, že jeho děti, včetně následníka trůnu, budou vychovávány jako katolíci, což protestantskou Anglii děsilo.

Karel I. se také chtěl zapojit do konfliktů právě probíhajících na evropském kontinentu a později se zúčastnil třicetileté války (1618–1648). Zahraniční války přirozeně vyžadovaly obrovské náklady a k navýšení daní král potřeboval souhlas parlamentu. Parlament odmítl dát panovníkovi obvyklé právo vybrat cla na celou dobu jeho vlády a umožnil mu to jen na jeden rok.

Karel I. mezitím pokračoval s válkami na kontinentu. Vyslal expediční sbor, aby osvobodil francouzské hugenoty z obležení vojsky francouzského krále v La Rochelle. Do čela anglického vojska se postavil králův oblíbenec, George Villiers, vévoda z Buckinghamu. Tato výprava neuspěla a parlament podnikl kroky, které měly vést k obvinění Buckinghama z velezrady. Karel odpověděl rozpuštěním parlamentu. Protože však stále potřeboval peníze, svolal roku 1628 parlament nový (jedním z jeho členů byl i Oliver Cromwell). Tento parlament vypracoval Petici za práva (Petition of Right), která omezovala některá králova práva a naopak obhajovala výsady parlamentu. Karel ji přijal, aby získal potřebné finance.

Karel I. příštích jedenáct let parlament nesvolával. Jeho vláda byla v tomto období ovlivněna nedostatkem peněz. Proto tedy vedl mírovou politiku jak doma, tak v zahraničí. Jeho legislativní činnost byla minimální. Pokoušel se získat peníze i bez parlamentu, což častokrát způsobovalo nemalé obtíže. Upravil systém udělování patentů i monopolů a důsledněji využíval svá práva na vybírání různých pokut. Otevřelo se tak široké pole pro korupci, což vedlo k nespokojenosti.

Roku 1635 se Karel I. pokusil zvýšit své příjmy zavedením námořní daně (Ship Money). Odvolával se na starý zákon, který ukládal, že královské námořnictvo mají podporovat všechna hrabství. Tento poplatek však po staletí platila pouze přímořská hrabství, proto byl považován za daň neschválenou parlamentem, tudíž nelegální. Mnoho významných osobností ji odmítlo zaplatit. William Prynne a John Hampden byli za neuposlechnutí pokutováni, což vzbudilo vlnu nevole.

Největší odpor však vzbudila Karlova náboženská opatření mající upevnit postavení jeho i státní církve. Karel I. věřil v posvátnou podobu anglikánské církve, zvanou „vysoký anglikanismus“ (High Anglicanism), která vycházela z arminianismu. Své přesvědčení sdílel s William Laudem, arcibiskupem canterburským a svým politickým poradcem. Pod Laudovým vedením se staly náboženské rituály slavnostnější, dřevěné Stoly Páně byly například nahrazeny kamennými oltáři.

Puritáni Lauda obvinili, že se snaží znovunastolit katolictví. Ten však nechal nespokojence zatknout a roku 1637 několika z nich dokonce uříznout uši. Byly obnoveny výnosy královny Alžběty I., které ukládaly všem povinnou účast na anglikánských obřadech. Puritáni odmítající chodit do anglikánských kostelů museli platit pokuty. Karlova samostatná vláda skončila, když se pokusil zavést své náboženské reformy ve Skotsku. Skotská církev byla dlouho nezávislá, avšak Karel I. chtěl sjednotit náboženské obřady v celé zemi. V létě roku 1637 zavedl ve Skotsku novou verzi Knihy modliteb (Common Prayer Book). V Edinburghu vypukly pouliční nepokoje. V únoru 1638 formulovali Skotové své stížnosti v tzv. Slavné dohodě (National Covenant), kde stálo, že se žádné změny nesmějí provádět bez souhlasu svobodných parlamentů a církevních shromáždění. Shromáždění skotské církve se sešlo v Glasgow v listopadu 1638. Odmítlo Knihu modliteb a prohlásilo úřad biskupa za nezákonný. Karel I. požadoval odvolání těchto usnesení, ale Skoti to odmítli. Obě strany se začaly připravovat k boji. Karel I. doprovázel svá vojska ke skotským hranicím na jaře 1639. Po nerozhodném tažení se však rozhodl podepsat tzv. berwickou mírovou smlouvu (Pacification of Berwick). Válka biskupů pokračovala i v létě roku 1640 (druhá válka biskupů). Král byl poražen. Vzdal se práva zasahovat do skotských církevních záležitostí a zaplatil Skotům válečné výlohy.

Aby potlačil rebely ve Skotsku, požádal Karel I. o peníze parlament nově zvolený roku 1640. Většina jeho členů vedená Johnem Pymem toho využila ke kritice krále a jeho zásahu ve Skotsku. Na tento zločin proti majestátu král odpověděl rozpuštěním parlamentu. Vzhledem k tomu, že tento parlament zasedal pouze několik týdnů, dostal označení „krátký“ (Short Parliament).

Karel I. pak znovu zaútočil na Skotsko, ale byl poražen. Skoti vtrhli do Anglie a okupovali Nothumberland a Durham. Mezitím se podařilo dalšímu Karlovu významnému poradci, Thomasu Wenthworthovi, získat post místokrále v Irsku (1632) a přesvědčit irskou nižší šlechtu, aby zaplatila nové daně, protože jí na oplátku slíbil náboženské ústupky. Karel ho povolal zpět do Anglie a roku 1640 mu udělil titul hraběte ze Straffordu. Jeho úkolem bylo získat na svou stranu i Skoty, ale neuspěl. Skoti obsadili severní Anglii a Karel I. jim musel platit, aby nepostupovali dále. Karel I. se ocitl v kritické finanční situaci, protože jako král Skotska i Anglie musel platit obě vojska. Na radu Sněmovny lordů (Magnum Concilium, bez účasti Dolní sněmovny) se rozhodl svolat parlament na listopad roku 1640.

Nový parlament (Long Parliament) byl však vůči králi ještě více nepřátelský než ten předešlý. Do jeho čela se postavili John Pym a John Hampden. Karel I. byl kritizován a nakonec donucen přijmout některé ústupky parlamentu. Bylo ustanoveno, že parlament se má scházet alespoň jednou za tři roky, aniž by jej král musel svolávat, dále král nesměl bez souhlasu parlamentu ukládat daně. Parlament měl také právo dohlížet na královy ministry. A konečně král ztratil právo rozpouštět parlament bez jeho souhlasu. Parlament se pokusil vyhnout konfliktu a vyhlásil, aby každý dospělý v zemi podepsal The Protestation (prohlášení), listinu slibující věrnost králi a anglikánské církvi.

Roku 1641 byl hrabě Strafford uvězněn v Toweru a obviněn ze zrady. Nepodařilo se ho však usvědčit, proto se Dolní sněmovna rozhodla uplatnit Bill of Attainder, zákon o ztrátě cti a občanských práv. V takovém případě totiž nebylo zapotřebí rozhodnutí soudu, ale pouhý souhlas krále. Král to však odmítnul. Strafford, aby zabránil hrozící válce, pak králi sám napsal a požádal o přehodnocení tohoto rozhodnutí. Král tak učinil a Strafford byl v květnu 1641 popraven. Ale Straffordova oběť zemi před konfliktem nezachránila, právě naopak, Anglii k válce odsoudila. Během několika měsíců povstali irští katolíci z obavy před obnovením protestantské moci. Začaly kolovat zvěsti, že král Iry podporuje, což nahrávalo puritánům z Dolní sněmovny kritizujícím krále. V lednu 1642 se Karel I. pokusil zatknout pět členů Dolní sněmovny a obvinit je ze zrady. Když vstoupil se svými vojáky do parlamentu a požádal předsedajícího (Speaker) Williama Lenthalla o jejich vydání, byl odmítnut. Lenthall prohlásil, že více než služebníkem krále je služebníkem parlamentu. Karlův pokus tak skončil neúspěchem.

Od povstání roku 1641 se Irsko trvale zmítalo ve válce. Většina ostrova byla pod kontrolou Irské katolické konfederace. Konfederace, kterou po zatčení Karla I. roku 1648 ohrožovala vojska parlamentu, podepsala spojeneckou smlouvu s anglickými roajalisty. Do čela takto vzniklé spojenecké armády se postavil markýz z Ormondu. V srpnu roku 1649 se v Irsku vylodil Oliver Cromwell se svým vojskem, rozhodnutý spojence porazit. Markýz z Ormondu obsadil Droghedu a Wexford. Oliver Cromwell tato města oblehl a dobyl. Během masakru zemřelo téměř 3500 lidí, z toho asi 2700 roajalistických vojáků a všichni ozbrojení muži ve městě, včetně civilistů, vězňů a katolických kněží. Tato událost se hluboce vryla do irské paměti a byla jednou z příčin irsko-anglické a katolicko-protestantské nevraživosti během posledních tří století. Události v Droghedě a Wexfordu jsou spíše symbolem irského vnímání Cromwellovy krutosti, protože následným bojům a partyzánské válce padlo za oběť mnohem více lidí. Dobývání Irska vojsky parlamentu trvalo až do roku 1653, kdy se vzdaly poslední oddíly Irské katolické konfederace a roajalistů. Odhaduje se, že během války až 30 % irské populace zahynulo nebo odešlo do exilu. Téměř všechna půda patřící irským katolíkům byla po dobytí zkonfiskována a rozdělena mezi věřitele a vojáky parlamentu a Angličany, kteří se v Irsku usadili ještě před válkou.

Poprava Karla I. změnila průběh občanské války ve Skotsku, kterou proti sobě vedli roajalisti a stoupenci covenantu od roku 1644. Boje ustávaly a vůdce roajalistů markýz z Montrose odešel do exilu. Brzy se však vrátil, aby bojoval za Karla II., byl však zrazen a v květnu 1650 popraven. Karel II., syn popraveného krále, se mezitím dohodl se stoupenci covenantu, kteří se obávali o náboženskou svobodu presbyteriánů, pokud by se Skotsko začlenilo do Commonwealthu.

V červnu roku 1650 se Karel II. vylodil ve Skotsku. Skotští roajalisti spojení s přívrženci covenantu byli novou hrozbou pro Olivera Cromwella. Ten se tedy okamžitě vydal do Skotska a oblehl Edinburgh. Kvůli nedostatku zásob však obléhaní vzdal a stáhl se k městečku Dunbar. Skotská armáda v čele s Davidem Lesliem se mu pokusila odříznout cestu, avšak byla poražena 3. září 1650 v bitvě u Dunbaru. Cromwell se pak zmocnil Edinburghu a do konce roku už měl pod kontrolou většinu jižního Skotska. Karel II. táhl v čele skotské armády do Anglie pronásledován Cromwellem. Generál George Monck dokončil parlamentaristické tažení ve Skotsku, když obsadil Stirling a Dundee. Během roku 1652 byly zbytky roajalistického odporu rozprášeny a Skoti získali 30 míst v londýnském parlamentu.

Podpora roajalistů v Anglii nebyla tak silná, jak Karel II. doufal. 3. září 1651 se Karlova armáda utkala s Cromwellovou Armádou nového typu a anglickou domobranou v bitvě u Worchesteru a byla drtivě poražena. Karel II. byl nucen tajně prchnout ze země.