Ampezzanské Dolomity

Horská skupina leží v provincii Belluno v horní části údolí Valle del Boite a rozkládá se kolem pánve v okolí města Cortina d'Ampezzo, známé také jako Ampezzanská pánev.

Vymezení Ampezanských Dolomit se řídí členěním skupiny, které navrhla mimo jiné SOIUSA. Na východě vymezuje Ampezanské Dolomity od Sextenských Dolomit průsmyk Col Sant'Angelo u jezera Lago di Misurina, který spojuje údolí Val d'Ansiei s údolím Val Popena a údolím Höhlensteintal. Na severu tvoří průsmyk Gemärkpass hranici s Braieskými Dolomity, na severozápadě skupina hraničí s horskou skupinou Fanes v údolí Val Travenanzes a Forcella Bois a na západě s průsmykem Passo di Falzarego, který podle SOIUSA patří k Gaderským Dolomitům.

Na jihozápadě tvoří údolí Val Fiorentina se stejnojmennou říčkou hranici se skupinou Civetta a Zoldinskými Dolomity. Hranici s pohořím Monte Pelmo tvoří řeka Forcella Forada na východě a řeka Rio Orsolina, která protéká údolím Val Forada na východ do Boite. Na opačné východní straně údolí Valle del Boite tvoří hranici s Cadorskými Dolomity na jihu údolí Forcella Grande a údolí Val di San Vito, které se táhne od přechodu na východ do údolí Val d'Ansiei.

Administrativně jsou Ampezzanské Dolomity rozděleny mezi pět bellunských obcí Auronzo di Cadore, Colle Santa Lucia, Cortina d'Ampezzo, Livinallongo del Col di Lana a San Vito di Cadore. Malá část na severovýchodě ve skupině Cristallo patří k jihotyrolské obci Toblach.

Ampezzanské Dolomity se skládají z několika horských skupin. Klasifikace horských skupin není jednotná. V členění Východních Alp (AVE) nejsou oficiálně rozlišeny žádné podskupiny Dolomit. V některých případech, zejména v německojazyčné literatuře, je Antelao počítáno také k Ampezzanským Dolomitům, ale zároveň není zahrnuta skupina Marmarole severně od Antelaa, podle SOIUSA patří obě pohoří ke Cadorským Dolomitům. Avoscan a Francescon také nepočítají Antelao ani Marmarole do Ampezzanských Dolomit, v závislosti na vymezení je horou s nejvyšší nadmořskou výškou Tofana di Mezzo 3244 m n. m. nebo Antelao 3264 m n. m..

K Dolomitům Ampezzo je jednomyslně přiřazeno těchto následujících šest horských skupin. Podle SOIUSA je lze dále rozdělit na východní a západní Ampezzanské Dolomity podle toho, zda leží východně nebo západně od řeky Boite.

Horská skupina Croda da Lago

Skupina se nachází jižně od Cortiny. Skupina Croda da Lago hraničí na severozápadě se skupinou Nuvolau v Passo di Giau a na jihu s Monte Pelmo. Na východě odděluje skupinu údolí Boite od Sorapiss a na jihovýchodě od Antelao.

Kotlina Ampezzo v údolí Val del Boite z Monte Nuvolau. Vlevo, zahalená v mracích, Tofane, vpředu Cinque Torre. Vlevo od středu se nachází pohoří Pomagagnon a skupina Cristallo, vpravo Sorapiss a vpředu skupina Croda da Lago.

• 
  Cinque Torri
• 
  Kotlina Ampezzo a pohoří Pomagagnon
• 
  Skupina Cristallo od Dürrenského jezera
• 
  Monte Averau a Rifugio Averau
• 
  Croda da Lago

• Tofana di Mezzo, 3244 m – Tofane
• Monte Cristallo, 3221 m – Cristallo
• Punta Sorapiss, 3205 m – Sorapiss
• Cima d’Ambrizzola, 2715 m – Croda-da-Lago
• Monte Averau, 2649 m – Nuvolau
• Pomagagnon, 2450 m – Pomagagnongruppe

Většina Ampezzanských Dolomit leží v povodí řeky Piavy. Pouze severovýchodní oblast mezi rozvodím Im Gemärk a Col Sant'Angelo se severní a východní stranou skupiny Cristallo je odvodňována do Adiže prostřednictvím přítoků řeky Rienz. Většinu skupiny odvodňuje Boite, levý přítok Piavy. Skupina Nuvolau a skupina Croda da Lago se také částečně odvodňují přes řeku Cordevole a skupina Cristallo částečně přes Ansiei, která je rovněž levostranným přítokem Piavy.

V Ampezzanských Dolomitech se nachází řada menších horských jezer. V nadmořské výšce nad 1900 m je jich sedm. Kromě toho se zde nachází nespočet mokřadů, kde se po tání sněhu a po dlouhých obdobích dešťů nebo silnějších srážek tvoří jezírka s vodou, která v období sucha opět mizí. Největším jezerem, které se celé nachází v Ampezzanských Dolomitech, je Lago di Federa ve skupině Croda da Lago o rozloze přibližně 3,4 ha. Druhým největším je Lago di Sorapiss o rozloze něco málo přes 3 ha. V Col Sant'Angelo na hranici mezi Ampezzanskými a Sextenskými Dolomity nachází jezero Lago di Misurina o rozloze 14 ha.

• 
  Lago di Fedèra
• 
  Lago Sorapiss s Dito di Dio
• 
  Lago di Limedes
• 
  údolí řeky Ansiei

V roce 2016 se v seznamu italských ledovců nacházelo celkem dvanáct menších ledovců nebo ledovcům podobných oblastí nalézajících se v oblasti Ampezzanských Dolomit. Ty jsou rozděleny do tří skupin - Cristallo (tři ledovce), Tofane (čtyři ledovce) a Sorapiss (pět ledovců). Tři ledovcové oblasti v horské skupině Antelao nejsou uváděny v rámci Ampezzanských Dolomit v dělení podle SOUISA. Největším ledovcem je ledovec Cristallo, který měl v roce 2009 rozlohu 24 ha. V porovnání s předchozím seznamem z 60. let 20. století se počet ledovců Ampezzanských Dolomitech skutečně zvýšil, protože některé větší ledovce se rozdělily a již netvoří souvislou ledovcovou oblast. Celkově se plocha ledovců v Ampezannských Dolomitech od 60. let 20. století zmenšila o 34 % ve skupině Cristallo a Tofanen a o 28 % ve skupině Sorapiss.

• 
  Ledovec Cristallo 2011 mezi Monte Cristallo vpravo a Piz Popena vlevo
• 
  Ledovec Cristallo v roce 1890

Alpský rozvoj Ampezzanských Dolomit začal po roce 1835 otevřením silnice mezi městy Toblach a Anpézo. Do té doby bylo Ampezzo přístupné pouze po špatných vozových cestách. Průkopníkem mezi horolezci byl Paul Grohmann z Vídně, který v roce 1863 vystoupil na Tofana di Mezzo společně s Francescem Lacedellim z Ampezza. Do roku 1865 se jim po opakovaných pokusech v některých případech podařilo vystoupit na další dva vrcholy Tofane, Punta Sorapiss a Monte Cristallo.

S objevením Ampezzanských Dolomit vznikla v Ampezzu zcela nová profese - horský průvodce. V roce 1871 vydal soudní okres Ampezzo první licenci horského vůdce Fulgenziu Dimaiovi, který v roce 1864 vylezl s Grohmannem jižní stěnu Marmolaty. Kromě Lacedelliho a bratrů Angela a Fulgenzia Dimaiových patřil k prvním horským vůdcům Santo Siorpaes, který v roce 1870 vylezl s Britem Edwardem R. Whitwellem na Piz Popena. Whitwell na Piz Popena ve skupině Cristallo, v roce 1872 se Skotem Williamem Edwardem Uttersonem Kelsem na Becco di Mezzodì ve skupině Croda da Lago a v roce 1874 s Richardem Isslerem na Monte Averau. V roce 1874 vystoupila na Monte Cristallo jako první žena 21letá dcera hoteliéra Anna Plonerová ze Schluderbachu a otevřela tak bránu dalším horolezkyním v Dolomitech.

Po zdolání nejvyšších hor se v druhé polovině 70. let 19. století začalo s výstupy na horolezecky náročnější vrcholy. V roce 1878 vylezli na Cimu di Ambrizzola ve skupině Croda da Lago P. Fröschels a F. Silberstein s průvodci Arcangelem a Pietrem Dimaiovými. V roce 1884 vedl Michael Innerkofler barona Rolanda von Eötvöse na Croda da Lago. V té době již bratři Emil a Otto Zsigmondyové zahájili období výstupů bez pomoci horských vůdců. Německý a rakouský alpský klub (DÖAV) významně přispěl k otevření Ampezzanských Dolomit. V roce 1883 otevřela Ampezzská sekce DÖAV, založená o rok dříve, na hoře Monte Nuvolau první hoprskou chatu v Ampezzanských Dolomitech, chatu Sachsendank, později přejmenovanou na Rifugio Nuvolau. V roce 1886 následovala další chata na Tofaně - pozdější Rifugio Camillo Giussani. V roce 1891 otevřela Pfalzgauská sekce DÖAV chatu Pfalzgau v Sorapiss (pozdější Rifugio Vandelli) a v roce 1903 získala Reichenbergská sekce chatu ve skupině Croda da Lago. Chata Wolf-Glanvell, kterou v roce 1907 otevřel v údolí Val Travenanzes drážďanský odbor Rakouského turistického klubu, byla zničena během první světové války a po ní již nebyla obnovena. Po první světové válce a připojení Ampezza k Italskému království byly všechny chaty DÖAV vyvlastněny a předány Italskému klubu Alpino (CAI).

Spolu s Georgem Winklerem a Robertem Hansem Schmittem se v letech 1886-1887 objevili v Dolomitech Ampezzo další dva významní horolezci své doby, kteří patřili k průkopníkům alpského lezení. Schmitt jako první vylezl na jižní stěnu Monte Cristallo a systematické studium jednotlivých horských skupin začalo na počátku 90. let 19. století. V Dolomitech Ampezzo to byl Wenzel Eckerth, kdo podrobně popsal skupinu Cristallo. Ve stejné době zahájil württemberský generál Theodor Wundt zimní výstupy v horách v okolí Ampezza. Mimo jiné vystoupil na Tofane a Cristallo. Jeho příkladu následoval Nizozemec Jeanne Immink s prvovýstupem na Croda da Lago v prosinci 1891[22].

V roce 1893 objevil skladatel a amatérský horolezec Leone Sinigaglia pro italské horolezce Dolomity Ampezzo. Mimo jiné otevřel několik nových lezeckých cest ve skupinách Croda da Lago a Cristallo. Až do první světové války jsou s Dolomity Ampezzo spojena jména Antonio Berti, Angelo Dibona, Antonio Dimai, Wolf von Glanvell, Sepp Innerkofler, Tita Piaz, Günther von Saar, Adolf Witzenmann.

Když 24. května 1915 vstoupila Itálie do války, staly se frontovým územím i části Ampezzanských Dolomit, včetně skupin Tofano a Cristallo. Alpinismus byl nyní zastíněn vojenskými cíli. Po válce zůstal alpinismus ve skupině až do začátku 20. let 20. století v klidu. Od poloviny 20. let 20. století začali zejména italští horolezci prozkoumávat Ampezzanské Dolomity, které nyní patřily Italskému království. Současně byly zdolávány technicky stále náročnější cesty až šestého stupně obtížnosti. Mezi technicky zkušené horolezce patřili Emilio Comici, který v roce 1929 vytvořil novou cestu na Dito di Dio a bratři Ampezzo Angelo a Giuseppe Dimaiovi.

V roce 1939 byl v Cortině d'Ampezzo horolezci z Ampezza založen horolezecký cech Scoiattoli (zkratka pro veverky). Kromě horolezectví se propagovalo také alpské lyžování. Členové Scoiattoli, mezi nimiž byli Alziro Molin nebo Lino Lacedelli, který v roce 1954 s Achillem Compagnonim zdolal K2, otevřeli v Ampezzanských Dolomitech mnoho horolezeckých cest různých obtížností.

První stopy člověka v Ampezzanských Dolomitech pocházejí ze střední doby kamenné, kdy se zde v letních měsících usazovali lovci přicházející z jihu, aby lovili jeleny, kamzíky a další zvířata. Nejznámějším svědectvím z tohoto období je pohřebiště lovce z doby kamenné Mondeval de Sora, známého jako Muž z Mondevalu (it. Uomo di Mondeval), nalezené v 80. letech 20. století na okraji skupiny Croda da Lago.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ampezzaner Dolomiten na německé Wikipedii.

• Carlo Avoscan, Fabrizio Francescon (Hrsg.): Rifugi della provincia di Belluno. Cenni storici, accessi, traversate, ascensioni alla ricerca delle creature più belle delle Dolomiti. Provincia di Belluno, Dosson di Casier 2006.
• Antonio Berti: Dolomiti orientali: Volume 1 – Parte 1º. (=Guida dei Monti d'Italia), Club Alpino Italiano/Touring Club Italiano, Mailand 1971.
• Michele Da Pozzo, Carlo Argenti, Cesare Lasen: Atlante floristico delle Dolomiti d’Ampezzo: specie notevoli, valori ecologici e fitogeografici. Parco Naturale Regionale delle Dolomiti d’Ampezzo, Cortina d’Ampezzo 2016, ISBN 978-88-908805-2-0.
• Franco de Battaglia, Luciano Marisaldi: Enciclopedia delle Dolomiti. Zanichelli, Bologna 2000.
• Sergio Marazzi: Atlante orografico delle Alpi. SOUISA: Suddivisione orografica internazionale unificata del Sistema Alpino. (=Quaderni di cultura alpina. Band 82–83.), Priuli & Verlucca, Pavone Canavese 2005, ISBN 88-8068-273-3.
• Claudio Smiraglia, Guglielmina Diolaiuti (Hrsg.): Il nuovo catasto dei ghiacciai italiani. EvK2CNR, Bergamo 2015, ISBN 978-88-94090-80-2.