Aloysius Stepinac

Narodil se jako páté z osmi dětí v rodině rolníka.[4] Během 1. světové války sloužil na italské frontě. V červenci 1918 byl Italy zajat a pět měsíců držen jako válečný zajatec. Po válce se zapsal na fakultu agronomie na univerzitě v Záhřebu, ale po jednom semestru ji opustil a vrátil se domů pomáhat otci. Patřil k chorvatským Sokolům, a v roce 1922 tak s touto organizací cestoval na katolický Sokolský slet do Brna.

V roce 1924 odjel do Říma studovat teologii na koleji Germanicum. Na kněze byl vysvěcen 26. října 1930.[5] V roce 1934 byl jmenován biskupem koadjutorem záhřebské diecéze, za další tři roky se tak stal arcibiskupem, ač mu ještě nebylo ani 40 let.

Za druhé světové války, v dubnu 1941, Stepinac nejdříve vítal ustašovské vůdce a nezávislé Chorvatsko. Již rok nato ale fašistické pronásledování Židů a Srbů odsuzoval a napomáhal jim k útěku.[3]

Po skončení války byl obviněn z válečných zločinů a kolaborace. Ačkoli byl odsouzen[6], v důsledku zahraničního i domácího nátlaku byl propuštěn do domácího vězení. V roce 1952 ho papež Pius XII. jmenoval kardinálem.[3]

Zemřel v roce 1960. Objevily se sice spekulace, že byl otráven,[7] při ohledání jeho ostatků v roce 1993 však odborníci zjistili, že příčinou smrti mohla být trombóza.[3]