Anežka Ebertová

V letech 1936–1942 navštěvovala reálné gymnázium v České Třebové, poté byla tři roky pracovnicí Okresní péče o mládež v Hradci Králové. Po válce nastoupila v říjnu 1945 do bohoslovecké koleje CČS v Praze-Dejvicích a na znovu otevřenou Husovu československou evangelickou fakultu bohosloveckou (HČEFB). Studium si odborně rozšířila (1949–1950) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium na HČEFB zakončila státní zkouškou v roce 1949, téhož roku v září byla vysvěcena na kněžku CČS a uzavřela sňatek s Jaroslavem Ebertem (ovdověla po devíti letech).
Za asistentku byla ustanovena v roce 1950 již na samostatné Husově československé bohoslovecké fakultě, nejprve při katedře společenských nauk, později praktické teologie. Doktorkou teologie byla prohlášena roku 1952, docentkou a vedoucí katedry sociální teologie 1956, profesorkou se stala od 1. 6. 1964.
Byla členkou mezinárodních ekumenických grémií a pracovních skupin, kde byla uznávána jako odbornice pro témata sociální angažovanost křesťanů a církví i k otázkám společenského a veřejného života, včetně problematiky žen. V domácím ekumenickém prostředí v osmdesátých letech minulého století zastávala funkci tajemnice Ekumenické rady církví v ČR a po celý život byla výraznou autorskou tváří periodik CČSH. Svou fakultní činnost završila v roce 1990, ale v následujícím roce ještě přijala službu farářky v náboženské obci Praha-Vyšehrad / Podolí. Tam také doslova „při oltáři“ jako šestaosmdesátiletá zemřela.