Alois Sivek

Po maturitě (1938) na reálném gymnáziu v Českém Těšíně[1] vystudoval obory bohemistika a germanistika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (vzhledem k uzavření českých vysokých škol okupačními úřady absolutorium v roce 1948),[2] doktorát filozofie zde získal v roce 1950, titul kandidát věd (CSc.) 1960.[3] Již od roku 1946 se paralelně s dokončováním studií věnoval pedagogické práci na různých typech středních škol ostravského regionu (Český Těšín, Karviná, Orlová), v letech 1950–únor 1952 byl lektorem českého jazyka a literatury na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.[1]

V roce 1953 spoluzakládal Vyšší pedagogickou školu v Opavě,[4] kde zastával funkci proděkana a vedoucího katedry filologie (1953–1957).[5] Po dosažení docentury (1957)[6] vyučoval na olomoucké Filozofické fakultě UP (vedoucí tamní katedry bohemistiky 1959–1961),[7] v dalším období se ujal vedení katedry českého jazyka a literatury na ostravském Pedagogickém institutu (1961–1964) a po jeho transformaci na Pedagogickou fakultu v Ostravě stál v letech 1964–1970 v jejím čele jako děkan.[2] V roce 1968 byl jmenován mimořádným profesorem,[1] v etapě tzv. normalizace odmítl propustit pedagogy vyloučené z KSČ a byl z funkce děkana odvolán.[2] V důsledku vážného onemocnění rok poté (1971) skonal ve věku 51 let.

Jako žák prof. Franka Wollmana[2] soustředil svůj hlavní vědecký a badatelský zájem ve sféře folkloristiky na zkoumání vztahu literatury a lidové slovesnosti v národnostně, společensky i sociálně složité oblasti širšího Ostravska, Slezska a moravsko-slovensko-polského pomezí. V dílčích studiích věnoval mj. pozornost krajovým variantám baladických látek v ústních tradicích, hornickému folklóru i motivům pokladů v pověstech, pohádkách a vyprávěních. Monograficky se zabýval zvláště problematikou zbojnictví (Ondráš z Janovic) v širších souvislostech jejího reflektování v lidové slovesnosti, literatuře a umění.

Jeho literárněhistorické práce byly zaměřeny především na díla Petra Bezruče (textologické problémy Slezských písní, Stužkonosky modré, příležitostných básní a edice korespondence), Vojtěcha Martínka a Viléma Závady. Jako literární kritik a recenzent pozorně sledoval vznikající regionální literární tvorbu české i polské provenience, organizoval setkání se začínajícími spisovateli a jejich čtenáři, na vědeckých konferencích (např. Bezručovy Opavy) přednášel o poezii, próze, dramatu i literatuře pro děti a mládež. Byl iniciátorem a spoluautorem třídílné bibliografie polských silesiak z oblasti Těšínska, spoluzakladatelem, autorem řady statí, předsedou a členem redakční rady měsíčníku Červený květ,[8] předsedou ediční rady nakladatelství Profil, členem vědecké rady Památníku Petra Bezruče, členem redakčních rad Slezského sborníku a Radostné země, do nichž také autorsky přispíval.[1] Dále publikoval v česky i polsky psaných periodikách Listy Památníku Petra Bezruče, Těšínsko, Bílovecko, Ostravský kulturní zpravodaj, Dějepis ve škole, Zlatý máj, Sobótka, Zwrot,[9] Poglądy, Mazury, Warmia[10] a deníku Nová svoboda.[5]

V rámci svého pedagogického působení pomohl vychovat řadu učitelů českého jazyka základních a středních škol, kteří oceňovali jeho pozorný přístup k jejich osobním i výukovým problémům, vědeckou erudici a schopnost přehledně a metodicky utříděně vyložit přednášenou matérii. Výrazně se rovněž podílel na organizačním vybudování systému vysokého pedagogického školství na Ostravsku.[9]