Alexander Severus

Hlavní slabinou Alexandrovy, resp. Mamaeiny vlády byla absence širší mocenské základny, a to ji vydávalo na milost a nemilost proměnlivým náladám pretoriánské gardy. Krizí ve vzájemných vztazích bylo více, ale nedramatičtější z nich způsobilo jmenování nového prefekta pretoriánů, významného právníka Ulpiana, který gardistům zrušil některé výsady z dob Heliogabalovy vlády. Pretoriáni se proti Ulpianovi bouřili a nakonec jej donutili hledat úkryt v císařském paláci. Ani to mu však nezachránilo život – před zraky bezmocného císaře a jeho matky byl ubit.[7] Nic nemohlo demonstrovat lépe labilitu nového režimu.

Mamaea vybrala pro Alexandra za manželku příslušnici patricijské rodiny Orbianu, snad proto, že její příbuzní neměli velký politický vliv. Roku 225 se konal sňatek, manželství však zůstalo bezdětné a roku 227 bylo rozvedeno, neboť císařovna se dostala s Orbianou a jejím otcem do sporu. Zapuzená Orbiana byla poslána do exilu v Africe, její otec Seius Sallustius, který se pokoušel proti Mamaee popichovat pretoriány, skončil na popravišti. K dalšímu synovu manželství již Mamaea souhlas nedala, třebaže šlo z dynastického hlediska o významnou otázku.[8]

Vůči křesťanům, kteří požívali relativního klidu již za Heliogabala, se Alexander s Mamaeou chovali tolerantně, a sama Mamaea dokonce udržovala kontakty s významným křesťanským spisovatelem Órigenem. Tvrzení pozdějších autorů, že císařský dvůr byl zčásti křesťanský, je však nepochybně legendou – dokládá to celková stylizace Alexandra jako vládce, jež má zcela tradiční nádech. Skepticky je třeba přistupovat i ke zprávám, že Alexander měl ve své soukromé kultovní místnosti vedle soch zbožštělých císařů též sochy Mojžíše a Krista.

V Íránu a Mezopotámii převzal v letech 224–226 vládu perský král Ardašír, původně vazal Parthů, který na troskách arsakovské monarchie založil nový státní útvar – říši sásánovskou neboli novoperskou. V roce 230 nebo 231 vpadlo perské vojsko do římské provincie Mesopotamia, zřízené Septimiem Severem, a oblehlo město Nisibis. Jelikož Sýrie a Kappadokie byly vážně ohroženy, Mamaee a Alexandrovi nezbylo nic jiného než následující rok opustit Řím, aby na místě zorganizovali obranu. Naneštěstí byly morálka i disciplína východních vojsk nevalné,[9] stejně jako Alexandrovy vojenské schopnosti, a to se muselo odrazit i v připravované vojenské výpravě.

Bronzová mince Alexandra Severa

Římská armáda určená roku 232 k útoku proti Ardašírovi byla rozdělena do tří samostatných kolon, jejichž úkolem bylo napadnout z různých stran centrum perské říše, město Ktésifón. Severní vojsko postupovalo přes Arménii a bylo podporováno tamním arsakovským králem. Hlavní síly i s císařem táhly přes Palmýru směrem k Hatře, jižní kontingent pak podél toku Eufratu na jihovýchod. O průběhu bojů nejsou k dispozici podrobné zprávy, jisté je ale jedno – rozdělení vojska na několik samostatně operujících částí nebylo pro Římany šťastným krokem. Zdá se, že jak Ardašír, tak Alexander utrpěli těžké ztráty, aniž by ovšem došlo k rozhodující bitvě. Tomu odpovídal i v podstatě zachovaný status quo v oblasti, který trval po několik následujících let.[10]

Třebaže římská propaganda dělala vše možné, aby účinek tažení náležitě vyzdvihla, za vítězství se první římsko-perská válka označit nedala. S Peršany nebyl uzavřen ani formální mír, ani nedošlo k jednání obou stran prostřednictvím vyslanců. Alexander sice přijal v Římě triumfální pocty a nechal válku oslavit na mincích, obvyklé vítězné příjmení Parthicus však ke svému jménu nepřipojil.

Boje na východě, které vázaly značné římské síly, se brzy odrazily na poměrech u Rýna a Dunaje. V letech 233/234 podnikli germánští Alamani několik kořistných vpádů na římské území a vypálili pohraniční kastely. Situace vypadala tak vážně, že Alexander s Mamaeou se neprodleně odebrali do ohrožené oblasti; za svůj hlavní stan si zvolili město Mogontiacum.[11]

Pro dospělého, již šestadvacetiletého Alexandra, stojícího tak silně pod vlivem matky, byly válečné podniky obzvlášť nebezpečné, neboť vojáci se jen těžko smiřovali s tím, že jim fakticky velí žena – k Mamaee neměli žádný respekt. Na východě už k jedné revoltě došlo – uzurpátor se jmenoval Taurinus –, ale šťastnou náhodou se podařilo hnutí udusit. Nebezpečí tím však zažehnáno nebylo.

Druhým rizikovým faktorem byla prekérní finanční situace vlády, táhnoucí se už od dob Macrinových. Mnohonásobné zvýšení žoldu pro vojáky, které pod zástěrkou různých mimořádných příspěvků zavedl císař Caracalla, nebylo možné strpět natrvalo – a Mamaea také rozumně přistoupila k rázným úsporným opatřením. V očích vojáků to však znamenalo snížení naděje na odměnu a v kombinaci s císařovým nepříliš bojovým duchem to v jednotkách vytvářelo výbušnou atmosféru. Bylo jasné, že nedostaví-li se vojenské úspěchy, je šance na zvláštní dary mizivá. Za této situace se Alexander a Mamaea pokusili s germánskými předáky vyjednávat o míru – výměnou za placení tributu.