Alexandr Romanovič Běljajev

Jeho otec byl duchovním a Alexandr, přezdívaný Saša na jeho přání docházel do semináře od svých 11 let. Rád si četl a zajímalo jej divadlo do té míry, že jej i ochotnicky hrál a režíroval. Hrál na housle i recitoval. Když ve svých 17 letech studium na kněžském semináři ukončil, rozhodl se s duchovní kariérou skončit a začal se studiemi práv. A i při tomto studiu pokračoval ve hraní, s jedním ze smolenských divadel měl uzavřenou smlouvu. Během studií se zajímal např. o fotografování, studoval i reakce odsouzenců před popravou. Tyto znalosti později uplatnil při psaní.[1]

Po zdárném studiu vykonával úspěšně právnickou profesi a za vydělané peníze cestoval, byl v Itálii i Francii. Krátce před vypuknutím I. světové války se vrátil domů, ale roku 1915 prodělal těžké onemocnění tuberkulózou. Polehával 6 let a následky si nesl po celý zbytek života.

V roce 1921 se přestěhoval do Moskvy, kde si našel místo právníka u poštovní správy. V Moskvě začal ve volných chvílích psát. Inspiroval se romány Julese Verna a Alexeje Tolstého.[2]

Už jeho první dílo Hlava profesora Dowella, mu vydal časopis Vsemirnyj sledospyt roku 1925. Protože se dílo setkalo s příznivou odezvou čtenářů, psal dál. V roce 1926 mu stejný časopis uveřejnil literární práce Ostrov ztracených lodí a Poslední člověk z Atlantidy (obě byly vydány mnohem později i v Československu). O dva roky později mu časopis (a téhož roku vydáno i knižně) vytiskl román Člověk obojživelník, který se dočkal vydání v řadě států a byl i zfilmován. V roce 1929 pak vydal román Prodavač vzduchu a následovala řada dalších. Začal si psát i se zakladatelem kosmonautiky K. E. Ciolkovským.[3]

V roce 1931 se z Moskvy odstěhoval do Carského Sela (později Puškin) u Leningradu. Začal mít problémy s vydáváním dalších prací, nastoupil do zaměstnání v podniku Lenryba a kvůli práci odcestoval do dalekého Murmanska. Psal dál a po krátké odmlce mu byly vydány další práce – dodnes ceněný vědeckofantastický román Skok do prázdna, pak Laboratoř W, Ariel i jiné. Napsal za svůj život 17 románů, mnoho povídek i novinových článků.

Na začátku II. světové války znovu onemocněl. V roce 1940 mu operovali ledvinu (operaci sledoval na vlastní přání v zrcadle). V roce 1942 Puškino obsadili Němci, byt mu poničilo gestapo, byl podroben výslechům. Nemocný Běljajev útrapy nevydržel a 6. ledna 1942 zemřel ve svých 57 letech.[4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Romanovič Běljajev na Wikimedia Commons
• Alexandr Romanovič Běljajev v Databázi knih
• Databáze Legie