Alexandr Nikolajevič Radiščev

Radiščev se narodil roku 1749 v zámožné šlechtické rodině. Základní vzdělání získal v Moskvě a od roku 1762 studoval na kadetské škole v Petrohradě. Po jejím absolvování jej carevna Kateřina II. vyslala roku 1766 společně s dalšími mladíky na univerzitu do Lipska, kde se do roku 1771 věnoval studiu práva, literatury, přírodních věd, lékařství a jazyků. Jeho vzdělání bylo na tehdejší dobu skvělé, výrazně ho oslovily zejména osvícenské myšlenky francouzských filozofů 18. století (což se mu nakonec stalo osudným).

Po návratu z Lipska roku 1771 vstoupil Radiščev do státní služby, v níž vynikl svojí nestranností a mírností vůči podřízeným. Krátce sloužil ve vojsku jako vojenský prokurátor a v roce 1785 se stal ředitelem petrohradské celnice. Dobře přitom poznal nevolnické vztahy, osudy vojenských zběhů i problematiku kupectva. Brzy si uvědomil rozpor mezi carevnou hlásaným osvícenstvím a realitou ruského života, a došel k názoru, že jediným východiskem je zrušení nevolnictví. Tou dobou se také začal zabývat literaturou. Jeho prvními důležitějšími pracemi byla óda Volnost (1783, Вольност) a autobiografická próza vzpomínek na svého přítele z Lipska Život Fjodora Vasiljeviče Ušakova) (1789, Житие Фёдорa Васильевичe Ушаковa).

Na sklonku roku 1789 si Radiščev založil vlastní tiskárnu, v níž nejprve anonymně vydal svůj Dopis příteli žijícímu v Tobolsku (1790, Письмo к другу, жительствующему в Тобольске), který napsal již roku 1782 a ve kterém vyzdvihl zásluhy cara Petra I., a poté své vrcholné dílo, intelektuální cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy (1790 Путешествие из Петербурга в Москву), obsahující smělé úvahy o nevolnictví, samoděržaví a jiných jevech společenského i státního života tehdejšího Ruska. Kniha měla obrovský úspěch a sama Kateřina II. si knihu přečetla. Byla jí tak pobouřena, že přikázala náklad zabavit a zničit a proti Radiščevovi zahájit trestní stíhání. Radiščev byl brzy zatčen a následně odsouzen k smrti. Tento trest mu byl milostí carevny změněn na desetileté vyhnanství na Sibiři v Ilimsku, kde napsal filozofický traktát O člověku, o jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti (1792—1795, О человеке, о его смертности и бессмертии), který byl však také zabaven.

Krutý Radiščevův osud vzbudil všeobecnou účast, takže již roku 1796 mu nový car Pavel I. dovolil usadit se pod policejním dozorem na svém statku v kalužské gubernii. Plné svobody však Radiščev dosáhl teprve až za dalšího cara Alexandra I., který ho roku 1797 opět přijal do státní služby a roku 1801 jej jmenoval do Komise pro sestavování zákonů. Když ale Radiščev ve svých projektech právních reforem opět vystoupil proti nevolnictví, přivedla jej roku 1802 hrozba nového pronásledování k sebevraždě.

• Výbor z díla I., Slovanské nakladatelství, Praha 1952, přeložili Nataša Musiolová a Luděk Kubišta, obsahuje prózy Život Fjodora Vasiljeviče Ušakova, Cesta z Petrohradu do Moskvy, Deník jednoho týdne, Dopis příteli žijícímu v Tobolsku, Beseda o tom, kdo je synem vlasti a Nepřekročitelná hráz nás dělí.
• Výbor z díla II., Nakladatelství československo-sovětského institutu, Praha 1952, přeložili Luděk Kubišta a Josef Zumr, obsahuje autorovy menší básně, ódu Volnost, báseň Osmnácté století, poemy Bova a Písně zpívané o závodech pro čest starých slovanských bohů a filozofický traktát O člověku, o jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti.
• Cesta z Petrohradu do Moskvy, SNKLHU, Praha 1954, přeložili Nataša Musiolová a Luděk Kubišta.