Alessandro Volta

Narodil se jako sedmé a poslední dítě ve šlechtické rodině. Do sedmi let nemluvil, a proto mělo jeho okolí obavy, že je slabomyslný. Přesto zvládl vystudovat jezuitskou kolej a své zpoždění dohnat. Poté ale místo dráhy duchovního přestoupil na královský seminář. V té době se začal zajímat o výzkum elektřiny. Roku 1769 publikoval knihu O přitažlivé síle elektrického ohně a jevech s tím souvisejících, v níž zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu. Přišel na ni ale už o šest let dříve, v 18 letech. V dalších letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy. Mezi tím se stačil stát ředitelem lycea a v roce 1774 profesorem fyziky na gymnáziu v Comu.

V letech 1775–1780 zkoumal složení vzduchu a na základě pokusů formuloval hypotézu o jeho složení ze dvou různých plynů. V roce 1779 nastoupil na univerzitu v Pavii. Vrátil se tam opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor a elektrometr, uvažoval o principech vzniku bouřek.

V roce 1791 se dozvěděl o pokusech Luigi Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly se stahují při dotyku kovovým skalpelem. Odhalil, že se nejedná o živočišnou elektřinu, ale o reakci kovů. V roce 1800 sestrojil první elektrický článek – Voltův sloup. Seřadil také kovy podle jejich elektrochemických potenciálů.

V roce 1794 se oženil, měl tři syny.

O svých výzkumech přednášel 20. března 1800 před Královskou společností v Londýně a 28. října 1801 v pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který jej podporoval, jmenoval hrabětem a roku 1809 italským senátorem. Ani poté, co byl Napoleon poražen, neupadl v nemilost a až do roku 1819 byl ředitelem fakulty matematiky a fyziky univerzity v Pávii. Od roku 1823 byl po srdeční mrtvici prakticky hluchý a slepý.

Je po něm pojmenována jednotka elektrického napětí Volt a kráter Volta na přivrácené straně Měsíce.[1][2]