Albert Klein von Wisenberg

Vystudoval gymnázium v Brně a později měl domácího učitele v Rajhradě, kde studoval i v tamním benediktinském klášteře. Od roku 1836 spolu s bratrem Franzem vedl rodinnou firmu. Společně koupili v roce 1844 panství Wiesenberg, včetně pivovarů, pil a železáren. V letech 1844–1856 byl zástupcem rodinné firmy v Praze – vedl zde stavbu silnic a železniční tratě do Olomouce. Po Franzově smrti se vrátil na Moravu, aby po něm převzal vedení firmy. V téže době zemřel i bratr Hubert a Albert místo něj vedl i doly na Slovácku. Investoval do zemědělských usedlostí - v roce 1869 koupil slezský velkostatek Jindřichov a statek Damašek, o 4 roky později zase jihomoravský velkostatek Kostelec, statky Ždánice a Skalka a domy ve Vídni.[3] Pod jeho vedením zažila rodinná firma významný rozkvět – podílela se na velkých železničních stavbách (např. na české západní dráze, dráze císařovny Alžběty nebo moravsko-slezské ústřední dráze[4]), byla rozšířena hutní výroba. V roce 1873 ale nastala ekonomická krize a stavební a průmyslové podniky se dostaly do potíží.[5]

V moravských zemských volbách 1861 byl zvolen ve velkostatkářské kurii (II. sbor) poslancem Moravského zemského sněmu. Mandát pak sice nezískal ve volbách v lednu 1867, ale na sněm se vrátil po volbách v březnu 1867 a mandát obhájil i ve volbách v roce 1870. Sněm jej v roce 1863 navíc zvolil poslancem Říšské rady. Nebyl na sněmu příliš aktivní.[3]

V roce 1841 se oženil s Amalií Langerovou (1820–1899), sestrou jeho švagrové (manželky bratra Libora), a měl s ní 11 dětí[5], z nichž pouze 8 se dožilo dospělosti (Albert, Marie, Hubert, Friedrich, Wilhelm, Julie, Amalie (matka Sidonie Nádherné), Josef).[4]

Za své podnikatelské úspěchy byl roku 1858 povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Wisenberg (nikoli Wiesenberg, jak se často uvádí), roku 1864 se stal rytířem a roku 1872 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Na svém erbu nechal zobrazit 4 spojené ruce, které měly symbolizovat rodinnou spolupráci a vzájemnost. Stal se také čestným občanem Sobotína, Brna a Prahy.[5] Byl známý svou dobročinností a podporoval umění.[4]

Zemřel v roce 1877 a byl pochován v hrobce u zdi sobotínského kostela. Jeho dědic Friedrich Klein von Wisenberg pak nechal přesunout ostatky zde pohřbených členů rodiny do nové hrobky v Sobotíně postavené v letech 1880 až 1887.