Aktivismus

Starý aktivismus označuje především tradiční zemědělské a odborové organizace. Mezi základní znaky těchto sociálních skupin patří např. hierarchická organizační struktura, materialistické požadavky, široká individuální participace atd. V České republice si tyto skupiny udržely poměrně významné postavení ve vztahu k exekutivě, a to i přes časté ekonomické a společenské změny.

Nový aktivismus označuje zejména environmentální a lidsko-právní organizace, jejichž vývoj započal v 60. a 70. letech 20. století.[2] Hlavními tématy novoaktivistických skupin jsou například kvalita života a životního prostředí, postavení žen ve společnosti, postavení menšin a jiných znevýhodněných skupin populace atd. V České republice byl vznik těchto organizací podmíněn pomocí zahraničních dárců a podporovatelů ze zahraničí. Po roce 1989 v České republice začaly vznikat především organizace dotýkající se ochrany životního prostředí a dodržování lidských práv.

Dalším typem aktivismu je radikální aktivismus. Jako takový se vymezuje proti běžnému chodu společnosti, stojí proti starému a novému aktivismu. Radikální aktivisté mohou být příznivci levice i pravice. Radikální aktivismus není schopen oslovit širokou veřejnost v důsledku překračování hranic přijatelnosti ve společnosti. Z tohoto důvodu se radikální aktivismus často rozvíjí v okolí subkulturních skupin. Radikální aktivisté k dosažení svého cíle velmi často používají nejrůznější protestní strategie (demonstrace, protesty…). Ničím neobvyklým také nejsou spory mezi aktivisty z opačných ideologických pólů.

V dnešní době existuje mnoho teorií sociálních hnutí, ale jako první systematicky popsali typy kolektivního chování sociologové tzv. Chicagské školy (Robert Ezra Park, Ernest Watson Burgess, Herbert George Blumer). Známá je především Blumerova teorie sociálního neklidu, ve které tvrdí, že všechna sociální hnutí jsou výsledkem nespokojenosti občanů s konkrétními aspekty společnosti. Blumer také zavedl termín „životní cyklus“ sociálního hnutí, který se ve většině případů skládá ze čtyř fází. V první fázi daný problém či otázka vyvolává mezi lidmi bouřlivý ohlas, ovšem v relativně neuspořádané a nevyhrocené podobě. Ve druhé fázi je zdroj nespokojenosti přesněji definován a aktivisté se musí rozhodnout, jakou strategii zvolit, aby zaujali co nejvíce lidí a dosáhli svého cíle. V další fázi je kampaň již realizována a hnutí získává potřebnou koordinaci. V poslední fázi je poté hnutí akceptováno a případně je úspěšné, nebo může nastat situace, kdy hnutí z nějaké příčiny zaniká.

O další výklad sociálních hnutí se pokusil Neil Smelser se svou teorií strukturálního napětí. Podle Smelsera sociální hnutí nemůže vzniknout z jedné příčiny, ale postupně se formuje v několika po sobě jdoucích fázích, kde každá další fáze představuje jakousi „přidanou hodnotu“.[4] Smelser tvrdí, že nedílnou součástí sociálního hnutí je šest složek „přidané hodnoty“. 

1. Strukturální způsobilost – struktura společnosti musí být taková, aby umožnila vznik hnutí (např. politický režim).
2. Strukturální napětí – musí existovat nějaké napětí mezi očekáváním obyvatel a realitou (např. nespravedlnost).
3. Generalizované domněnky – daný problém by měl být definován tak, aby to občané pochopili a případně podpořili hnutí.
4. Urychlující faktor – událost, která dokáže podnítit masový protest a zviditelní napětí ve společnosti.
5. Mobilizace k činu – musí existovat sociální síť, která aktivistům umožňuje efektivní komunikaci (např. příprava demonstrací, distribuce letáků…).
6. Selhání sociální kontroly – způsob, jak úřady na vznikající hnutí zareagují, může zásadně ovlivnit další vývoj událostí.

Mezi další přístupy, které zkoumají sociální hnutí, řadíme také teorii mobilizace zdrojů. Tato teorie se rozvíjela v 70. letech 20. století v reakci na teorii sociálního neklidu. Podle zastánců této teorie (Mayer Zald, John David McCarthy) je sociální neklid, alespoň částečně, ve společnosti přítomen neustále, takže logicky nemůže vysvětlovat vznik sociálních hnutí. Teorie mobilizace zdrojů naopak zdůrazňuje schopnost aktivistů získat potřebné zdroje a schopnost mobilizovat společnost k dosažení cílů daného hnutí. Mezi zdroje řadíme například peníze, technologie, komunikační prostředky, prostory, kontakty a tak dále. Čím více těchto zdrojů členové hnutí získají, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude úspěšné. Je nutno dodat, že tato teorie se často stává terčem kritiky, jelikož nedokáže vysvětlit, jak mohla být některá sociální hnutí úspěšná navzdory omezenému přístupu ke zdrojům (např. hnutí nezaměstnaných dělníků ve 30. letech 20. století v USA). [5]

Termínem nová sociální hnutí jsou označována sociální hnutí, která se začala objevovat od 60. let 20. století. Přibližně od této doby začala být sociální hnutí stále častěji viditelným jevem ve společnosti a navíc se začala od „starých“ hnutí v mnoha ohledech odlišovat. [6]

• Nové problémy – souvisí s přechodem od industriální společnosti k postindustriální. Hlavním cílem již není hmotné zabezpečení, ale zvýšení kvality života (např. stav životního prostředí, ekologická výroba energie).
• Nové organizační formy – volnější organizační struktura hnutí a zároveň odklon od byrokratického uspořádání.
• Nový repertoár akcí – praktikování nenásilného přístupu a morálně nadřazený postoj vůči státním složkám (aktivisté zaujímají postoj brojící proti násilí státních činitelů a velkých podniků).
• Nové sociální okruhy stoupenců – mezi aktivisty patří lidé z různých sociálních vrstev (studenti, penzisté, konzervativci atd.). Jen zřídka v současné době vidíme hnutí, kterého by se účastnili například pouze dělníci.

V celosvětovém rozmachu sociálních hnutí hraje samozřejmě velkou roli globalizace. Hnutí z jednotlivých zemí se tak dnes dokáží spojit do obrovských mezinárodních uskupení. Stále důležitější jsou v tomto ohledu sociální sítě a přístup k internetu, který aktivistům umožňuje okamžitě reagovat na různé události a případně je také sdílet s ostatními. Nebezpečí ovšem spočívá v tom, že internet a sdělovací prostředky také umožňují aktivistům utvářet názor velkého množství lidí na současné dění ve společnosti.

Smyslem ekologického aktivismu je sžít se „primárně se zemí“, tedy podle hesla Země především! (Earth first!). Za ekologické aktivisty jsou většinou označovány různé organizace, například odpůrci výstavby nových silnic (Road protestors). Proti zastavění jsou také místní komunity, které bojují za zastavení prodávání pozemků a přeměny parků a zeleně, neboť výstavba může zasáhnout širší území nebo mít větší dopad než bylo prvotně domluveno. Používají téměř stejné prostředky k podobným cílům jako aktivisté, ale jsou označeni jako místní komunita a nepovažují se za aktivisty. Každý rok je více než 100 ekologických aktivistů zavražděno: Zpráva z Global Witness[7] tvrdí, že v roce 2014 bylo zavražděno nejméně 116 ekologických aktivistů[8] a v roce 2015 to už bylo nejméně 185 aktivistů.[9]

Od 90. let je internet nástroj používaný aktivisty k mobilizaci občanů a komunikaci. Specifické platformy jako je MOVEON.org, založená v roce 1998, dovolují jednotlivcům vytvářet petice a hnutí za sociální změny. Protestanti v Seattlu v roce 1999 použili email k organizaci protestu proti WTO konferenci ministrů. Během roku 2000 demonstranti nadále využívali platformy sociálních médií k získání zájmu lidí. 

Síla internetového aktivismu vstoupila do celosvětového hledáčku s protesty Arabského jara. Lidé žijící v zemích Blízkého východu a severní Afriky, kteří prožili revoluci, používali sociální sítě ke komunikaci při protestech, čímž se stali známými před mezinárodním publikem.[10] 

Používají různé prostředky k vyloučení toho, že budou politicky pronásledováni, jako je Tor prohlížeč (prohlížeč, který používá síť Tor pro ochranu totožnosti uživatelů, IP adresy, sítě nebo umístění), šifrovací nástroje a šifrované e-maily, aby zabránili vládě a komukoli jinému zachytit jejich komunikaci. 

Artivismus kombinuje slovo umění a aktivismus. Můžeme tedy říct, že se jedná o umělecký aktivismus.

Umělecký aktivismus se v posledních letech vyvíjel jako protiválečný a protiglobalizační protest, který se i nadále rozšiřuje. V mnoha případech se umělečtí aktivisté pokoušejí prosazovat politické agendy uměleckými prostředky, ale také se soustředí na to, aby do povědomí lidí dostali sociální, environmentální a technické problémy. 

Kromě použití tradičních médií, jako je film a hudba, může umělecký aktivista být zapojen do narušování kultury (zaměřené na svrhnutí, ovlivnění masového média), podvrácení reklamy (často parodování komerčních politických billboardů), pouličního umění, mluveného slova, protestování a tak dále.[11][12]

• CÍSAŘ, Ondřej. Politický aktivismus v České republice: sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. 187 s. ISBN 978-80-7325-168-0. (česky)
• GIDDENS, Anthony a Philip W SUTTON. Sociologie. Vyd. 1., aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013, 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1.

• demonstrace
• disident
• manifestace
• petice
• protest
• sociální hnutí

• Obrázky, zvuky či videa k tématu aktivismus na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo aktivismus ve Wikislovníku