Adolf Dubský z Třebomyslic

Redový erb Dubských z Třebomyslic

Pocházel z hraběcího rodu Dubských z Třebomyslic. Jeho matka Evženie Dubská z Třebomyslic pocházela z rodu svobodných pánů z Bartensteina, jeho otec František Dubský z Třebomyslic byl císařským komořím a majorem rakouské armády.

Také Adolf sloužil v armádě u jízdy, kde se v poměrně krátké době stal rytmistrem u kyrysníků (regiment číslo 4). Roku 1857 byl jmenován c. k. komořím. 15. srpna 1862 byl povýšen na majora u kyrysníků (5. regiment) a adjunkta generála Františka Jáchyma z Lichtenštejna. V roce 1865 vystoupil v hodnosti nadporučíka z aktivní služby. Koncem 60. let žil na svém panství v Skaličce na Moravě.[3]

Jeho první manželkou byla Sophie von Stockau z rodu pánů ze Stockau, vdova po vojevůdci a chorvatském bánovi Josipu Jelačićovi.[4] Se Sophií měl 3 děti: Marie Gislinda Žofie, Viktor František Adolf, Evžen August Adolf.[5] Sophie von Stockau zemřela v roce 1877 ve Vídni.

Jeho druhou manželku byla Mária Gizella Gabriella Mauritia Pálffyová z Erdődu, dcera Mořice Pálffyho z Erdődu a vzali se roku 1880 v Bratislavě.[5] S ní měl jednoho syna Františka Mořice Adolfa.[5]

Po odchodu z armády byl aktivní politicky. V roce 1865 byl zvolen na Moravský zemský sněm za kurii velkostatkářskou.[3] Byl sem znovu zvolen v zemských volbách v březnu 1867.[3] Zastupoval velkostatkářskou kurii, II. sbor.[6] Zemský sněm ho 10. dubna 1867[3] zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii velkostatkářskou na Moravě. Opětovně byl zemským sněmem do Říšské rady delegován i v roce 1870 a 1871. Uspěl i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 za kurii velkostatkářskou na Moravě. Mandát zde obhájil i ve volbách roku 1879, volbách roku 1885 a volbách roku 1891.[7]

V zákonodárných sborech byl členem provídeňsky orientované Strany ústavověrného velkostatku.[2] Na zemském sněmu pronášel projevy výlučně německy. Mezi českými politiky ale požíval respektu. Označovali ho sice za člověka rázné ruky, ale zároveň pilného a znamenitého odborníka.[8] Po volbách v roce 1879 se uvádí jako příslušník ústavověrného tábora.[9][10] V prosinci 1882 se přidal k nově ustavenému poslaneckému Coroniniho klubu, oficiálně nazývanému Klub liberálního středu, který byl orientován vstřícněji k vládě Eduarda Taaffeho.[11] Za člena Coroniniho klubu se uvádí i po volbách do Říšské rady roku 1885.[12] V jednom zdroji z roku 1887 je řazen mezi poslance Německorakouského klubu,[13] ale v roce 1890 se uváděl opět coby člen Coroniniho klubu.[14]

V zemském sněmu zasedal i ve funkčním období od roku 1870. V zemských volbách v roce 1871, kdy během dočasného vládního obratu za vlády Karla von Hohenwarta zvítězila historická šlechta a český státoprávní blok, zvolen nebyl.[6] Jako zástupce centralistické provídeňské menšiny sněmu tehdy spolupodepsal protest proti volbě ve II. sboru velkostatkářské kurie.[8] Do sněmu se ale vrátil již v opakovaných volbách téhož roku, stejně jako v zemských volbách roku 1878, 1884, 1890 a 1896.[6]

Po delší dobu zastával funkci předsedy správní rady banky Union a správní rady duchcovsko-podmokelské dráhy.[2]

Roku 1902 byl povolán do Panské sněmovny (horní, jmenovaná komora Říšské rady) jako její doživotní člen.[2] V Panské sněmovně náležel do klubu Strany středu.

Zemřel v roce 1911 ve Vídni poté, co se vrátil z cesty po Švýcarsku.[2]