Achájové

Achájové (řecky Αχαιοί, Achaioi) byli jedním ze starořeckých kmenů. Někdy jsou označování jako Mykénové, protože byli nositeli mykénské kultury. Okolní kmeny je nazývaly Danaové (Δαναοί, Danaoi).[1]

Posmrtná zlatá maska achájského krále, připisována Agamemnónovi

Zpočátku, v průběhu středního helladského období (1900–1600 př. n. l.) měla na achájské kmeny vliv mínojská kultura. Postupně však Achájci vybudovali specifickou kulturu, nazvanou podle mocenského centra Mykén (1600–1200 př. n. l.). Toto pozdně helladské období se vyznačovalo, mimo jiné, stavbou opevněných paláců, které podle řecké mytologie vystavěli bájní obři Kyklópové. Jejich paláce najdeme například v Mykénách (vchází se do něj slavnou Lví bránou), Tíryntu, Thébách, Nestorově paláci v Pylu a na mnoha jiných místech.

Achájové byli zruční tkalci, hrnčíři a mořeplavci. Jejich látky a keramika se dovážely do zemí celého Středomoří. Texty zapisovali tzv. lineárním písmem B. Uctívali Vládkyni koní a mnoho božstev, která známe i z pozdějšího řeckého náboženství (olympští bohové). Homér označil v Iliadě Acháje krále Agamemnóna za vyvratitele Tróje. Doložit to ovšem nelze.

Od 13. století př. n. l. dochází k pronikání tzv. mořských národů a pravděpodobně za přispění sucha a vnitřních rozbrojů k pádu mykénské kultury. Na několik staletí nastalo tzv. „temné období“.

Nástupci Achájů byly další řecké kmeny: Dórové, Aiolové a Iónové.