3. návštěvní expedice (Mir)

3. návštěvní expedice, zkráceně EP-3, (rusky 3-я экспедиция посещения, ЭП-3) na Mir, byla třetí návštěvní expedicí vyslanou Sovětským svazem na jeho vesmírnou stanici Mir. Expedice byla zahájena 7. června 1988 startem kosmické lodi Sojuz TM-5 a trvala do přistání Sojuzu TM-4 17. června 1988. Výprava byla tříčlenná, skládala se z velitele Anatolije Solovjova, palubního inženýra Viktora Savinycha a bulharského kosmonauta-výzkumníka Alexandra Alexandrova.

3. návštěvní expedice
(EP-3)
Údaje o expedici
Na stanici Mir
Členů expedice 3
Datum zahájení 7. červen 1988
Trvání 9 dní, 20 hodin a 9 minut
z toho na stanici 7 dní, 14 hodin a 23 minuty
Datum ukončení 17. červen 1988
Anatolij Solovjov, Viktor Savinych, Alexandr Panajotov Alexandrov
Datum startu 7. červen 1988
Kosmodrom Bajkonur
Startovací loď Sojuz TM-5
Datum přistání 17. červen 1987
Místo přistání Kazachstán, 202 km jihovýchodně od Džezkazganu
Přistávací loď Sojuz TM-4
Navigace
Předcházející Následující
2. návštěvní expedice 4. návštěvní expedice

Posádka
Posádka
Pozice Kosmonauti
Velitel Anatolij Solovjov, (1) CPK
Palubní inženýr Viktor Savinych, (3) NPO Eněrgija
Kosmonaut-výzkumník Alexandr Panajotov Alexandrov, (1) Letectvo Bulharska

V závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této expedice.

Záložní posádka
Pozice Kosmonauti
Velitel Vladimir Ljachov, CPK
Palubní inženýr Alexandr Serebrov, NPO Eněrgija
Kosmonaut-výzkumník Krasimir Stojanov, Letectvo Bulharska

Průběh expedice

Hlavním úkolem 3. návštěvní expedice na stanici Mir bylo vystřídání kosmické lodi Sojuz TM-4, sloužící jako záchranná loď pro 3. základní expedici. Expedice se skládala z velitele z oddílu Střediska přípravy kosmonautů Anatolije Solovjova, palubního inženýra z oddílu NPO Eněrgija Viktora Savinycha a bulharského kosmonauta-výzkumníka Alexandra Alexandrova.

Zástupce Bulharska získal místo v kosmické lodi po dohodě sovětské a bulharské vlády z roku 1986. Let byl náhradou za neúspěšnou první misi bulharského kosmonauta v programu Interkosmos roku 1979, kdy se sovětsko-bulharské posádce Sojuzu 33 nepodařilo spojit se stanicí Saljut 6 a po dvoudenním letu se museli vrátit. Na vědecký program přispělo Bulharsko zhotovením přístrojů a vybavení v hodnotě, podle tehdejšího kurzu, 14 miliónů dolarů.[1] Do konkursu na místo bulharského kosmonauta se přihlásilo na 300 pilotů vojenského letectva, do Střediska přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku v lednu 1987 odjeli Alexandr Alexandrov a Krasimir Stojanov.[1]

Posádky pro expedici byly zformovány v listopadu 1987 – hlavní ve složení Anatolij Solovjov, Viktor Savinych, Alexandr Alexandrov[2] a záložní Vladimir Ljachov, Andrej Zajcev, Krasimir Stojanov. V březnu 1988 Zajceva vyřadili z posádky lékaři, nahradil ho Alexandr Serebrov.[3]

Výprava začala startem kosmické lodi Sojuz TM-5 z kosmodromu Bajkonur 7. června 1988 ve 14:03 UTC, se stanicí Mir se loď spojila 9. června ve 20:09 UTC.[4] Na Miru je přivítali Vladimir Titov a Musa Manarov z 3. základní expedice. Po spojení se kosmonauti pozdravili se sovětskými a bulharskými státníky, pak se věnovali práci.

Program experimentů se nazýval Šipka (podle průsmyku v Bulharsku, místa čtyř bitev rusko-turecké války 1877–1878). Zahrnoval dálkový průzkum Balkánského poloostrova, materiálové pokusy, astrofyzikální pozorování a lékařsko-biologické experimenty. Experiment Prognoz byl zaměřen na studium pracovní schopnosti kosmonautů, Potencial sledoval s použitím originální bulharské metodiky neuromuskulární reakce těla, Statokinetika chování vestibulárního aparátu, orientaci a koordinaci pohybů v beztíži, mikroprocesorový systém Zora s použitím zařízení Pleven-87 studoval lokomotorické funkce a volní procesy. V experimentu Son 3 byly během spánku kosmonautů pořizovány záznamy EEG. Při dálkovém průzkumu byl intenzívně využíván nový spektrometr Spektr-256 s 256 spektrálními kanály pro studium atmosféry a povrchu Země. V materiálovém experimentu Struktura byly připraveny slitiny hliník-měď-železo, hliník-wolfram a hliník-měď-wolfram. V experimentu Kliment-Rubidium kosmonauti připravili monokrystal RbAg4I5 pro použití při výrobě baterií a kondenzátorů. Na zařízení Ručej elektroforeticky zpracovávali vzorky interferonu připraveného metodami genetického inženýrství. Posádka také instalovala vysoce citlivý dozimetr Ljulin pro měření úrovně radiace v obytných úsecích stanice a systém Doza B pro určení biologického ekvivalentu dávky radiace. Kosmonauti také prověřovali bulharský astrofyzikální přístroj Rožen určený pro studium hvězdných objektů s možností analýzy a zpracování dat přímo na palubě komplexu osobním počítačem, dále zesilovač obrazu Paralax-Zagorka a impulsní fotometr Terma pro studium optických emisí v atmosféře Země. V posledním experimentu – Dosug – studovali vliv hudebních a video pořadů a počítačových her na psychickou pohodu a morálku členů posádek. Do návratové části lodi Sojuz TM-2 kosmonauti postupně uložili 30 kg získaného materiálu a výsledků experimentů.[5]

Po splnění plánovaného programu se Solovjov, Savinych a Alexandrov v Sojuzu TM-4 17. června v 6:21 UTC odpoutali od Miru a téhož dne v 10:12 UTC přistáli v Kazachstánu, 202 km jihovýchodně od Džezkazganu.[4]

Reference
  1. IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2003-2-21 [cit. 2011-09-07]. Kapitola Второй набор космонавтов в Болгарии. [dále jen Ivanov]. Dostupné online. (rusky)
  2. Ivanov. Rev. 2011-5-27 [cit. 2011-09-07]. Kapitola Анатолий Яковлевич Соловьёв.
  3. Ivanov. Rev. 2011-4-18 [cit. 2011-09-07]. Kapitola Владимир Афанасьевич Ляхов.
  4. HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Rev. 2001-11-04 [cit. 2011-09-07]. Kapitola Sojuz TM-5. Dostupné online.
  5. VÍTEK, Antonín. SPACE 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Praha: rev. 2009-03-19 [cit. 2011-09-07]. Kapitola 1986-017A - Mir v roce 1988. Dostupné online.

Tento text nebo jeho část byla převzata z článku 1986-017A - Mir v roce 1988 (verze 2009-03-19 12:18:11 UT UT) uveřejněného na stránkách SPACE 40, jehož autorem je Antonín Vítek (licence GFDL a CC-BY-SA 3.0, povolení autora).

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.