Třída Hacuharu

Zavedením „speciálních torpédoborců“ získalo císařské námořnictvo nejlépe vyzbrojené torpédoborce, které počátkem 30. let 20. století neměly konkurenci (konkurovat jim mohly pouze tzv. vůdčí lodě flotil torpédoborců). Po neúspěšné ženevské odzbrojovací konferenci byla 15. října 1927 ustanovena komise pro studium zbrojních limitů (gunbi seigen kenkjú iinkai), která měla posoudit možnosti omezení zbrojení císařského námořnictva. Kičisaburó Nomura – předseda této komise a zástupce náčelníka námořního generálního štábu – předložil 19. září 1928 zástupci ministra námořnictva Mineo Osumimu zprávu k navrhovanému plánu výstavby císařského námořnictva. Po úpravách byl nakonec schválen plán výstavby 112 „pomocných“ plavidel (~ plavidla nespadající do kategorií omezených washingtonskou konferencí) včetně 48 torpédoborců (z toho 16 „první třídy“) v rozmezí let 1930 až 1936 a s plánovanou cenou 876 997 300 jenů. Námořní generální štáb rozhodl, že výstavba „speciálních torpédoborců“ bude ukončena ve prospěch menších torpédoborců. Dohady ministerstva námořnictva s ministerstvem financí ale přerušila londýnská konference. Ta – kromě jiného – uvalila omezení i na stavbu torpédoborců. Dne 28. března 1931 schválil císařský sněm (帝國議会 Teikoku-gikai) na svém 59. zasedání „doplňovací program pomocných plavidel z roku 1931“ (známější jako „1. doplňovací program“ ~ 第一次補充計画 ~ Dai–iči–dži hodžú keikaku, či neoficiálně „program prvního kruhu“ ~ マル1計画 ~ Maru iči keikaku).[7]

V rámci Maru iči keikaku byla schválena stavba dvanácti torpédoborců nové třídy Hacuharu. Z původně dvanácti jednotek bylo nakonec ve dvou podtřídách (podle projektu F-45) dokončeno pouze šest jednotek. Kvůli problémům s konstrukcí a stabilitou u již dokončených jednotek bylo rozhodnuto zbývajících šest jednotek z Maru iči keikaku postavit jako první sérii následující třídy Širacuju (projekt F-45D).[8]

Projekt F-45 vypracoval zósen taisa (造船大佐 ~ námořní kapitán–lodní konstruktér) Kikuo Fudžimoto a jeho tým.[9]

Nenohi v originální konfiguraci (s jednohlavňovou věží se 127mm kanónem v superpozici na přídi) během zkoušek v Tokijské zátoce

Torpédoborce třídy Hacuharu měly mít téměř stejnou výzbroj jako předchozí Fubuki, ale při mnohem menších rozměrech a výtlaku – pouhých 1400 tunách. To vedlo k přetížení nástaveb, malé stabilitě a velmi křehké konstrukci trupu (který nebyl nikterak silný ani u Fubuki, jak ukázal incident 4. loďstva).[10] Pouze první dva torpédoborce – Hacuharu a Nenohi – byly dokončeny v původně plánované konfiguraci s mohutnou přední nástavbu se zakrytým můstkem, s jednohlavňovým 127mm kanónem typu 3. roku v superpozici na přídi a se třemi trojhlavňovými torpédomety.[11][12]

Již během zkoušek prvních dvou jednotek se ukázalo, jak moc jsou nestabilní. Například během oficiálních torpédových zkoušek se Hacuharu při velké rychlosti a vychýlení kormidla o 10 ° nakláněla až o 38 °. To vedlo k prvním úpravám na Hacuharu a Nenohi: rozšíření trupu na vodorysce o 0,3 m přidáním výdutí. Stejná úprava byla realizována na Hacušimo a Wakaba během jejich stavby. V případě Ariake a Júgure byl trup rozšířen o 0,6 m, neboť tyto dvě jednotky byly v raném stádiu konstrukce.[2] Dne 15. prosince 1933 byly kvůli změnám v plánech Ariake a Júgure (obě toho času na skluzu v loděnicích) vyčleněny jako samostatná třída Ariake. Dne 19. listopadu 1934 ale byly obě jednotky zařazeny zpátky do třídy Hacuharu jako podtřída stavěná podle modifikovaných plánů projektu F-45.[8]

Katastrofa torpédovky Tomozuru – která se v březnu 1934 převrátila za bouře – byla draze zaplacenou lekcí důležitosti stability pro císařské námořnictvo. Bylo proto rozhodnuto třídu Hacuharu odlehčit. Hacuharu a Nenohi prošly přestavbou, zatímco následující dvě jednotky Hacušimo a Wakaba byly modifikovány ještě během stavby a plány Ariake a Júgure byly opět revidovány. Úpravy zahrnovaly odstranění zadního torpédometu, jeho zásobníku rezervních torpéd a zkrácení zadní nástavby, přesunutí 127mm jednohlavňové věže na záď, odlehčení hlavní nástavby (včetně odstranění platformy po předním 127mm jednohlavňovém kanónu), instalace přibližně 70 tun balastu (u Hacuharu 64 tun[3]), etc…[2] Dvouhlavňové věže na Ariake i Júgure byly modelu C, který měl elevaci omezenou na 55°.[6] Obě jednotky druhé série měly být vybaveny zdvojeným vyváženým kormidlem. Konstruktéři si od toho slibovali zmenšení náklonu při zatáčení, ale při zkouškách se ukázalo, že došlo ke snížení rychlosti. Vzhledem k předchozím úpravám vedoucím ke zlepšení stability již byla instalace zdvojeného kormidla považována za zbytečnou. Proto byla na obou jednotkách tato kormidla vyměněna za jednoduché, částečně vyvážené kormidlo v podélné ose plavidla, což vedlo k nárůstu rychlosti o jeden uzel (1,85 km/h).[8]

Lodě byly postupně přijímány do služby od 30. září 1933 do 30. března 1935. Během této doby byly na již hotových jednotkách prováděny různé úpravy a rozestavěné jednotky byly upravovány během stavby. Po zařazení všech jednotek do služby došlo 26. září 1935 k incidentu 4. loďstva, který poukázal na nedostatečnou pevnost japonských lodních konstrukcí. To se týkalo i třídy Hacuharu a proto všechny jednotky prošly dalšími úpravami. Některé svařované spoje byly nahrazeny nýtovanými a byl přidán další balast (u Hacuharu bylo přidáno 20 tun na celkových 84 tun balastu). To mělo za následek další snížení maximální rychlosti.[16]

Během další služby se další modifikace (u přežívajících jednotek) soustředily zejména na posílení protiletadlové výzbroje a instalaci radarů. V roce 1943 měly být demontovány 40mm kanóny a nahrazeny za 25mm kanóny typu 96 (zda se tak skutečně stalo záleželo i na osobních stycích velitele, či fukučó [副長 ~ výkonný důstojník] s lidmi v loděnici). V červnu 1944 měl mít Hacuharu celkem třináct 25mm kanónů (3xIII, 1xII a 2xI). Hacušimo nesl v době svého potopení (30. července 1945 jakožto poslední přežívající jednotka) 21 25mm kanónů (3xIII, 1xII a 10xI) a k tomu čtyři 13,2mm kulomety typu 93 (4xI).[17]

K instalaci radarů došlo na přežívajících jednotkách až poměrně pozdě: pravděpodobně během roku 1944. Lodě pak nesly metrový přehledový radar 13-gó pro sledování vzdušných cílů a centimetrový přehledový radar 22-gó proti vzdušným i hladinovým cílům.[18]