Žížaly

Žížaly jsou rozšířené na celém světě s výjimkou polárních a pouštních oblastí.

V mírných zeměpisných šířkách jsou nejhojnější druhy z čeledi žížalovití (Lumbricinae); v Česku je hojná žížala obecná a žížala hnojní.

Většina z nich žije přímo v půdě. Při prudkém nebo dlouho trvajícím dešti žížaly vylézají na povrch půdy, aby se neudusily ve vodě zatékající do chodeb v půdě (dýchají celým povrchem těla).[2]

Žížaly mají značný význam pro ekosystém. Svojí činností vytvářejí v půdě malé kanálky, které provzdušňují půdu. Žížaly vstřebají za 24 hodin tolik potravy, kolik samy váží. Ve střevu žížal žije obrovské množství mikroorganismů, takže jejich výměšky mají daleko větší mikrobiální aktivitu než polykaná zemina. Tak vzniká humus vázaný na jíl – tedy právě to, co tvoří strukturní úrodnou půdu.

Už v roce 1871 přednesl Victor Hensen během shromáždění Společnosti německých přírodovědců a lékařů v Rostocku přednášku věnovanou užitečnosti žížal s názvem „Über die Beziehungen des Regenwurms zur Urbarmachung des Bodens“ (O vztahu žížal k zúrodňování půd), kde se mimo jiné zmiňuje o tom, že žížaly provrtávají půdu do hloubky více než jeden metr a jejich chodbičky slouží kořenům rostlin.

Výzkumu významu žížal při tvorbě humusu se dlouhodobě věnoval Charles Darwin. Dospěl k překvapivě vysokému číslu 2,5 kg metamorfovaného humusu na m² ročně.

Často se také využívají v rybářství jako nástraha či návnada při rybolovu.

Českým nejdelším druhem je hlubinná žížala Allolobophora hrabei dorůstající až půl metru. Tento středoevropský druh žije ve sprašových půdách teplých oblastí, např. na Pálavě.[3]

Z jiných kontinentů jsou známy delší druhy. Australská žížala Megascolides australis dorůstá běžně metrové délky, dokáže se však při lezení roztáhnout na délku přes 3 m. Pravděpodobně nejdelší doloženou je africká žížala Microchaetus rappi. Běžně dorůstá délky necelých 1,5 m; v 30. letech 20. století byl však v Transvaalu nalezen jedinec dlouhý 6,7 m s hmotností přes 1,5 kg.[4]

Žížala svítivá jako jediná vylučuje sliz, který na vzduchu světélkuje.[5]

V roce 1988 byl Barrie G. M. Jamiesonem popsán taxon Crassiclitellata jako součást revize systému máloštětinatců (Oligochaeta) a jeho řádu žížaly (Opisthopora). Pro Crassiclitellata je charakteristické silnostěnné clitellum složené z několika buněčných vrstev. Názor, že se jedná o autapomorfní znak taxonu Crassiclitellata, byl potvrzen pozdějšími molekulárně-genetickými studiemi, včetně Jamiesona et al. 2002[6] a Erséus et Källersjö 2004.[7]

Avšak dva taxony Aquamegadrili a Terrimegadrili, které byly původně zavedeny Jamiesonem, nebyly potvrzeny. Molekulárně genetická srovnávací práce Franka E. Andersona et al. 2017 vyústila v rozdělení na podskupinu zahrnující severoamerické čeledi Komarekionidae a Sparganophilidae a madagaskarskou čeleď Kynotidae, a druhou podskupinu, ve které jsou čeledi rozděleny do dvou podtaxonů podle zeměpisného rozšíření mezi obyvatele severní polokoule (Laurasie: Lumbricidae, Hormogastridae, Criodrilidae a Lutodrilidae) a ty z jižní polokoule (Gondwana: Microchaetidae, Rhinodrilidae, Almidae, Glossoscolecidae, Eudrilidae, Megascolecidae, Ocnerodrilidae a Acanthodrilidae).

Taková korelace mezi geografickým rozmístěním a genetickým původem, která trvá dodnes, je dána způsobem života Crassiclitellat a s tím spojenou omezenou schopností se šířit. Původní opaskovci byli kdysi obyvateli vody a pouze Crassiclitellata se vyvinula do formy přizpůsobené životu na souši.

Zatímco čeledi Lutodrilidae a Criodrilidae, nejbližší příbuzní suchozemských čeledí Lumbricidae a Hormogastridae, mají život ve vodě jako svou původní charakteristiku, zástupci čeledi Almidae se do vody vrátili sekundárně. K rozdělení na dvě hlavní větve došlo téměř před 200 Ma, což zhruba odpovídá oddělení Laurasie a Gondwany na pomezí triasu a jury.