Štefan Pilárik

Pocházel z protestantské rodiny, jeho rodná obec ležela v Horních Uhrách na území Královského Uherska. Otec, rovněž Štefan, byl evangelický duchovní, matka se jmenovala Anna. V rodině i v různých školách se Pilárik vzdělával od svých čtyř let, měl hudební nadání a v raném dětství se naučil hrát na varhany. Už jako patnáctiletý pracoval jako varhaník v Bartfeldu. Podle Pilárikových záznamů bylo město Bartfeld prvním v Uhersku, které „přijalo luteránské učení“. V roce 1633 (věk 18 let) pronesl Pilárik své první kázání v kapli Vígľašského zámku a jako dvacetiletý (1635) byl jmenován kantorem v Illau. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou Sienou (Eufrosia, † 1975 Neu-Salza), se kterou se v roce 1637 oženil. S ní zplodil jedenáct dětí, sedm chlapců a čtyři dívky, pět dětí zemřelo v útlém věku. Rodina se často stěhovala a Pilárik pracoval jako kazatel v různých protestantských sborech (např. v Teplitz). Kolem roku 1650 byl přijat jako dvorní kaplan hraběnkou Evou z Trentschin a tuto práci vykonával až do roku 1660.

V té době katolický jezuitský řád významně rozšiřoval svá působiště nejen v Čechách a na Moravě, ale i v Uhrách. Řád svým rekatolizačním a protireformačním úsilím vypuzoval evangelikální křesťany odkudkoli, kam jen vstoupil. Uherský konvertita a zplnomocněnec jezuitů hrabě František II. Nádasdy vedl v roce 1660 pravidelná tažení proti „kacířům“ a pronásledoval i rodinu Štefana Pilárika. V Pilárikově autobiografickém díle je popsán jeho další osud, tj. jak byla jeho rodina rozdělena, jak byl prodán Turkům do otroctví a jak se dostal do Žitavy – útočiště pobělohorských exulantů. Do Žitavy přišel v roce 1673 a v roce 1674 byl (bez povolení a k nelibosti kurfiřta) zvolen za kazatele českého exulantského sboru v Neu-Salze. Když se situace urovnala, přišla za ním i manželka s již dospělými dětmi a rodina se spojila. Český sbor, který byl samostatný a oddělen od tamějšího luterského sboru, vedl Pilárik až do své smrti. V Neu-Salze se česky kázalo až do roku 1800, ale pro česky mluvící exulanty nenabylo toto městečko většího významu.[1]

• Sors Pilarikiana – Los Pilárika Štěpána,[4]
• Currus Jehovae mirabilis (Podivuhodný vůz Boží), autobiografie, Wittenberg, 1678,[5][6]
• Turcico-Tartarica crudelitas (Turecko-Tatarské ukrutnosti), Budyšín, 1684.[7][8]