Řeholní institut

Řeholní institut je církevně právní označení řádů a kongregací v římskokatolické církvi.

Vymezení podle kanonického práva

V kanonickém právu latinské církve, Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, CIC) z roku 1983, jsou řeholní instituty upraveny v kán. 607–709 CIC. Spolu se sekulárními instituty (kán. 710–730 CIC) tvoří instituty zasvěceného života (kán. 573–606 CIC). Společenství apoštolského života (kán. 731–755 CIC) formálně nepatří mezi instituty zasvěceného života, ale Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života je za ně také zodpovědná.

Vlastní právo

Vlastním právem (Sui iuris) řeholních institutů je právo stanovit si pravidla a předpisy, jimiž se řídí život v komunitě. Tato svoboda je jedním z nejdůležitějších aspektů mnišské autonomie. Při vypracovávání vlastního práva jsou řeholní instituty vázány obecným kanonickým právem.[1] Vlastní právo jednotlivých sdružení obsahuje kromě základů spirituality příslušného společenství také různé specifické kanonickoprávní předpisy; zahrnuje řádovou řeholi a vnitřní směrnice a stanovy řádu, které se obvykle nazývají konstituce, a také související prováděcí předpisy (často nazývané direktoria), jako jsou volební řád, popisy úřadů, odpovědnosti atd. kán. 598 § 2 CIC předepisuje: „Všichni členové však musí nejen věrně a úplně zachovávat evangelijní rady, ale také utvářet svůj život podle řádného zákona institutu a tímto způsobem usilovat o dokonalost svého stavu.“

Rozdíl mezi řády a kongregacemi

V řeholních společenstvích římskokatolické církve se tradičně rozlišují řády a kongregace.

Mezi řeholní řády patří komunity, které existují většinou déle než 700 let. Patří mezi ně:

Kongregace jsou novější sdružení, z nichž většina vznikla až v 17. století. V CIC z roku 1983 se již nerozlišuje mezi řády a kongregacemi, i když v příslušném právu papežem schválených komunit nadále existuje. Kongregace se od starých řádů liší prakticky jen tím, že jejich členové skládají tzv. jednoduché sliby, zatímco členové starých řádů skládají sliby slavné. Na rozdíl od řádů a kongregací podle papežského práva nepodléhá kongregace podle biskupského práva přímo papeži, ale je zřízena a kontrolována příslušným diecézním biskupem.

Označování členů

Členové řeholních institutů (řeholníci) se obecně nazývají řeholníci (nebo řeholní bratři) nebo řeholnice (nebo řeholní sestry). Řeholní sestry jsou někdy konkrétně ty řeholnice, které nežijí v papežské klauzuře; řeholní bratři jsou členové bratrských řádů a obecně hlavně neklerikové. Členové mnišských řádů se nazývají mniši a mnišky. V kanonickém právu se za mnišky považují všechny členky starobylých řádů, které skládají slavné sliby, bez ohledu na jejich tradici. V případě řeholních kanovníků se hovoří také o kanovnících, v případě členek kanovnických řádů (kanovnic) se hovoří také o chórových sestrách nebo kanovnicích.

Odkazy

Literatura
  • PRIMETSHOFER, Bruno. Ordensrecht: Auf der Grundlage des Codex Iuris Canonici 1983 und des CCEO unter Berücksichtigung des staatlichen Rechts der Bundesrepublik Deutschland, Österreichs und der Schweiz (= Rombach Wissenschaft). 4. vyd. Freiburg im Breisgau: Rombach, 2003. ISBN 3-7930-9354-9. (němčina)

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ordensinstitut na německé Wikipedii.

  1. HAERING, Stephan. Handbuch des katholischen Kirchenrechts [Příručka katolického kanonického práva]. Příprava vydání Stephan Haering, Wilhelm Rees, Heribert Schmitz. Regensburg: Friedrich Pustet, 2015. ISBN 978-3-7917-2723-3. S. 838. (němčina)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.