Ľudovít Pezlár

Vystudoval Univerzitu Karlovu. Pracoval jako pedagog na Střední škole ekonomické v Trnavě, pak na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě a později na Univerzitě Komenského, kde byl v roce 1979 jmenován profesorem.[2][3]

Jeho politická kariéra vyvrchlila za normalizace. V prvních letech po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se coby ideologický tajemník ÚV KSS významně podílel na čistkách v oblasti kultury a vědy na Slovensku.[4] V květnu 1972 vedl delegaci ÚV KSS na 2. sjezdu Svazu slovenských spisovatelů, kde bilancoval průběh konsolidace v literatuře.[5] Historik Dušan Kováč ho považuje za jednu z hlavních postav normalizační cenzurní praxe například i v historické vědě.[6] Podílel se rovněž na potlačování náboženského života. Na zasedání ÚV KSS v dubnu 1980 prohlásil: „V plánoch imperialistických síl je politický klerikalizmus dôležitým nástrojom proti jednote nášho ľudu. Hovoria o náboženskej slobode, ale ide im o utvorenie protisocialistickej opozície s kontrarevolučnými zámermi.“[7] V hodnocení 70. a 80. let v slovenské kulturní politice bývá někdy dogmatik Pezlár řazen do protikladu k jeho stranickému kolegovi Miroslavu Válkovi, který měl být shovívavější. Literární kritik Valér Mikula to ovšem označuje jen za mýtus.[8]

V období let 1969-1989 se Pezlár uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru KSS.[9] Od roku 1969 byl členem ÚV KSS a Předsednictva ÚV KSS. Zároveň působil i jako tajemník a člen Sekretariátu ÚV KSS a od roku 1971 předsedal ideologické komisi ÚV KSS. XVI. sjezd KSČ v roce 1981 ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil XVII. sjezd KSČ.[2]

Od roku 1971 zasedal jako poslanec Slovenské národní rady.[2] Byl sem opakovaně volen. Zvolen byl i ve volbách v roce 1981.[10]

V roce 1973 mu byl udělen Řád práce a roku 1979 Řád Vítězného února.[2]

Od roku 1989 do počátku 90. let působil na postu velvyslance Československa v Dánsku.[11]