Ľudmila Podjavorinská

Narodila se v rodině učitele Karola Rudolfa Riznera a jeho ženy Márie Riznerové, roz. Klimáčkové, jako osmé z desíti dětí. Jejím strýcem byl Ľudovít Vladimír Rizner. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Nového Mesta nad Váhom. Vzdělaní získala v Bzincích. Krátce pracovala jako úřednice Červeného kříže a jako svobodná pomáhala svému otci ve škole, ale většinu života žila jen ze skromných příjmu za literární práci v periodikách.

Své první práce uveřejňovala v piešťanských Slovenských novinách a v časopise Vlasť a svet v letech 1887–1888. Na Slovensku její první díla vycházela od roku 1892 v Národních novinách a Slovenských pohledech, později spolupracovala s dětskými časopisy Zornička a Dětský máj. Začínala vydáváním básní, ale brzy se rozhodla věnovat i próze. Ve své tvorbě zobrazovala nejenom trpké osudy obyčejných lidí, ale dívala se také hluboko do lidských duší. V dílech z venkovského a maloměstského prostředí popsala s kritickým nadhledem každodenní rodinné starosti. I když v začátcích literární kariéry využívala často komičnost postav a situační komiku, později vyostřila konflikty, ať už sociální nebo etické, čímž se její díla stala hlubšími, vážnějšími a postavy více tragickými. Ľudmila Podjavorinská se tvorbou už od počátku řadí do období realismu, kde se kvalitou přibližuje autorům, jako jsou Svetozár Hurban-Vajanský, Martin Kukučín nebo Jozef Gregor-Tajovský. Do slovenské literatury se však zapsala hlavně jako zakladatelka moderní slovenské literatury pro děti. Jako první ženě v historii jí byl v roce 1947 propůjčen titul národní umělec.