Čumulové

Čumulové nebo Čomulové (turecky Çomullar, persky جمل → Jml, čínsky 暨 – pchin-jinem Čchu-mi, rusky Чуми) byl středověký název jednoho z tureckých etnik. Čumulové byli potomky asijských Hunů čili Siung-nuů a později zakladateli unie Alty-čubů. Patřili do skupiny Středoasijských Hunů, kteří ve 2. století na rozdíl od svých soukmenovců netáhli do Evropy, nýbrž zůstali v Střední Asii. V roce 160 n. l. vytvořili Jüe-panské knížectví, které bylo v roce 490 rozvráceno kmeny Tie-lejů či Kao-kcheů pocházejících z Ting-lingů.

Jüe-panské knížectví
悅般 - Yuèbān
←  160–490  →
 →
geografie

Jüe-panské knížectví mezi roky 160-490
obyvatelstvo
národnostní složení:
potomci Ting-lingů
a Severních Siung-nuů
státní útvar
vznik:
zánik:
státní útvary a území
předcházející:
Siung-nuská říše
 následující:
Tie-lejský lid
Žuan-žuanský kaganát

Roku 552 byli začleněni do Turkutského kaganátu (Turkuti) a později do Západoturkutského kaganátu (583-657; známého také jako Západní kaganát "Nebeských Turků" neboli Západní "Gök-turecký" kaganát či Kaganát západních "Tchu-ťüe"), kde se nacházeli v podřízeném postavení.[1]

Etymologie

Nejlepším historickým zdrojem, kde jsou Čumulové zmíněni, je dílo prof. Jurije Zueva: "Raní Turci: eseje o historii a ideologii". Historik, sociolog a sinolog profesor Jurij Zuev (rusky: Юрий Алексеевич Зуев) odvozuje etymologii jména Čumul z čínské transkripce ethnonymu Čchu-mi [pozn. 1], s poznámkou odkazující na společnou invokaci Slunce a Měsíce (kün & aj), že ani buddhistické texty ani Manichejská literatura ani další zdroje obsahující informace o tureckých Manichejcech nenesou vysvětlení genealogie.[2] Je známo, že Čumulové mluvili oguzským dialektem.[1] Později, z dvou části Čujských kmenů – Čolů a Čumulů, vznikly dvě divize Čugajů → : (Čch'-čchi → : Čigilové a Šatchuo-tchu-ťüe → : Čugajští Turci).

V současnosti endoethnonym Čuj-hunských potomků nese turecké označení Čuj kiši, "Čujský lid".[3][4]

Krátká historie
Pohled na řeku Čuj z hraničního mostu v Kordajy (Kazachstán-Kyrgyzstán)

Souhrn událostí

Starověké čínské zdroje přiřadily nomádské Čumuly ke skupině asijských Hunů, kteří během migrace (93-380) zůstali v Žety-su (česky Sedmiříčí) a ve Východním Turkestánu.[5]

V létech 155 až 166 kočovná konfederace Sjen-pejů (bývalých vazalů Siung-nuů) provedla sérii vojenských tažení proti Severním Siung-nuům, jejichž důsledkem byla porážka, která přinutila Siung-nuy uprchnout k západu. Tím byla odstartována migrace (Stěhování národů) ze Střední Asie a Jižní Sibiře. Pokud hlavní část táhla do Evropy, její menší větev zůstala u Tarbagatajského pohoří.

V roce 160 Středoasijští Hunové využili oslabení Uarů čili Abarů (Heftaliti) a dobyli Žety-su, kde založili Jüe-panské knížectví (čínsky Yueban: běžný název v čínské literatuře), které existovalo až do roku 490.

Někdy po roce 436 Jüe-pani ve snaze o spolupráci s čínskou říší Severní Wej [pozn. 2] vyslali k Severowejskému císaři spojenecké poselstvo proti Žuan-žuanům, jejichž říše, ustavena v roce 420, zasahovala na čínské území. Nicméně toto spojenectví nebylo v plné míře uskutečněno. V roce 490 byli Jüe-pani poraženi Wej-chey (15 Ujgurských kmenů), pocházejícími z Tie-lejů, a byli rozděleni do čtyř kmenů:
Čchu-jüe → : Čolové,
Čchu-mi → : Čumulové,
Čchu-mu-kun → : Kimäkové,
Čchu-pan → : Čubani či Slabí Hunové.[6]

Ve středověku Čumulové obývali místa od řeky Čuj přes Balchašské jezero (dobový název: Terin Köl) až po Východní Turkestán.

Když se někteří Uarové vrátili do Žety-su, ve spolupráci s Mukríny [pozn. 3] a kmeny Sjen-pejů obsadili Nebeské hory (tj. Ťanšan). Následným sloučením s kmeny Jüe-panů vznikl národ Türgešů.

Po konečném rozbití Žuan-žuanského kaganátu turkuckým velitelem Buminem se stali jeho vazaly, kteří později působili jako úderná síla Turkutů. Od poloviny 7. století nesou turkický název Alty-čubové (Čujské kmeny nebo Čujští Hunové). Část z nich, (Čchu-mu-kuni, tj. Kimäkové) obývala region řeky Irtyš (dobový název: Ertiš).[7] Po kolapsu První Ujgurské říše (v "období bezvládí Turkutů" 630-683 v současném Mongolsku[8]) počala migrace Turkutů (Wej-cheové, 9 Oguzové, Süe-jentchuové, Chuej-chuové atd.).

Po rozpadu Kutlukského kaganátu (Modří Turci) v roce 744 část Čujských Hunů zůstala v jeho nástupnickém státě, Druhém Ujgurském kaganátě (740-840), a další část si udržela svou nezávislost.[9] Během "ujgurského období" se Čujské kmeny konsolidovaly do jádra "sedmi kmenů" známých jako Kimäkové z arabských a perských zdrojů.[10]

Čumulové v záznamech

Dílo "Hudud al-'Ālam", přeložené v roce 982 – 3, popisuje Čumuly, kteří se v polovině 8. století stali nezávislými a to i přesto, že byli vklíněni mezi Karluky a Türgešy. Jejich pozemky se nacházely na západní straně Tarbagatajského pohoří.[11] V eposu z 11. století n. l., pod názvem Divan-ı Lügati't-Türk (arabsky ديوان لغات الترك), Mahmúd Kašgarský (Mahmud al-Kāshgharī) píše; … plemeno Čumulů, samostatný pouštní národ se samostatným jazykem, velmi dobře mluví turečtinou.[4]

Teizmus, duchové a čarodějnictví

Žádné zdroje nezmiňují Čuj-hunské náboženství, šamanistické léčby a magie, ale čínské anály zaznamenaly vnitřní náboženské rituály a kouzla. Záznamy o Jüe-panech vyprávějí o čarodějnicích, které byly schopny způsobit mrazy a bouře.

Odkazy

Poznámky
  1. Chápanou jako "pozůstatky Küngul'e → : Boha → : Slunce"
  2. Stát který založili Tabgačové ze Sjen-pejů. Vzhledem k nevraživosti Číňanů, byli deportováni do Pozdního Jenu jež kvůli těžkému čínskému vlivu byli následně asimilovány. Čínské zdroje je tradičně nezahrnují do 16 království.
  3. Jedná se o zbytky Ogurů, či východních Turkoavarů, kteří zůstali v střední Asii.
    Původní sídelní místa Mukrínů se nacházeli východně od řeky Amur.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Чуми na ruské Wikipedii a Çomul na turecké Wikipedii.

  1. (anglicky) Bang, Gabain, 1931, p. 333.
  2. (anglicky) Zuev, Yu. "Early Türks: Essays of hystory and ideology", Almaty, Daik-Press, 2002, p. 249.
  3. (anglicky) Gumiljov L.N., "The Ancient Türks", Moscow, 'Science', 1967
  4. (turecky) Atalay, Besim (2006). Divanü Lügati't - Türk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi. ISBN 975-16-0405-2
  5. Atalay, Besim (2006). Divanü Lügati't - Türk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi. ISBN 975-16-0405-2 Cilt I, sayfa 28, 29, 32, 394, ve 459. Cilt I, sayfa 30. Cilt I, sayfa 28.
  6. (rusky) Gumiljov L.N., "History of Hun People", Moscow, 'Science', Ch.16, ISBN 5-85990-092-9
  7. (rusky) Gumiljov L.N. "The Ancient Türks", Moscow, 1967, Ch.20 http://gumilevica.kulichki.net/OT/ot20.htm ISBN 5-85990-092-9
  8. (anglicky) "The mystery of China's celtic mummies" . The Independent August 28, 2006 . Retrieved 2008-06-28
  9. (anglicky) Faizrakhmanov, G. "Ancient Turks in Siberia and Central Asia
  10. (anglicky) Pletneva, S.A., "Kipchaks", s. 26
  11. (anglicky) Hudud al-Alam[nedostupný zdroj]

Související články

Literatura
  • Atalay, Besim (2006). Divanü Lügati't – Türk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi.(turecky) ISBN 975-16-0405-2


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.