Čestmír Krátký

V letech 1952–56 vystudoval etnografii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a do roku 1960 byl pracovníkem Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd. Odborně zkoumal kulturu a psychologii rumunských Slováků, žijících v pohraničí na Šumavě. Od roku 1953 spolupracoval jako fotograf s Karlem Plickou.

V letech 1960–1968 byl odborným pracovníkem a kurátorem Oblastní galerie Liberec. Roku 1962 spoluzaložil v Liberci Studio výtvarné fotografie Domu kultury a vzdělávání v Liberci, kde byl několik let i předsedou. Byl také zakládajícím členem liberecké skupiny výtvarníků Skupina 7. Jako kurátor uspořádal v Liberci ve spolupráci s ředitelkou Hanou Seifertovou výstavy jinde zakazovaných umělců jako byli Vladimír Boudník, Jan Koblasa, Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak, Jiří Balcar, Aleš Veselý, Jiří Anderle nebo Zbyšek Sion.[1] Byl také autorem některých realizací v architektuře

Po srpnové okupaci Československa roku 1968 emigroval do USA, kde v letech 1968–1986 pracoval jako dělník v chemické továrně. Zároveň byl externím vysokoškolským pedagogem na Wilmington College v New Castle ve státě Delaware. Od roku 1986, kdy odešel do předčasného důchodu, žil v Oaxace v Mexiku a zabýval se etnologií předkolumbovských civilizací. Roku 1995 se vrátil do Čech a působil zde jako nezávislý badatel. Zemřel po těžké nemoci 20. září 2016 v Praze.

Během pobytu na Šumavě jako etnograf shromáždil na tisíc nápěvů i písňových textů rumunských Slováků.[2] Tato impozantní sbírka vinou pozdějšího nezájmu leží dodnes nezpracována a nevydána v archivu Etnologického ústavu AV ČR, stejně jako Krátkého diplomová práce. V té době začal spolupracovat s fotografem Karlem Plickou společně vytvořili soubor fotografií z Boubínského pralesa a Mrtvého luhu.

Byl ovlivněn existenciální filosofií a strukturální abstrakcí ve výtvarném umění a krajinné atmosférické celky vyměnil za detaily ztrouchnivělých kmenů nebo rozpraskané kůry. Po návratu do Liberce se začal věnovat výtvarné fotografii. Zajímaly ho detaily oprýskaných zdí a nejrůznější pozůstatky civilizace i výtvarná díla jeho přátel (Jiří Seifert, 1966). Stýkal se s Janem Koblasou a výtvarníky kolem Konfrontací a vedle Aloise Nožičky či Karla Kuklíka je proto řazen mezi přední české fotografy informelu a post-surrealistické inspirace 60. let.

Jeho fotografické cykly jako Zvířata, Katastrofy, Mrtvé kruhy nebo Zahrada rozkoší patří k tomu nejlepšímu, co v rámci tzv. „českého informelu" v Československu vzniklo.[3] Přes hledání informelní estetiky a skulpturální kvality nejrůznějších povrchů, připomíná řada jeho fotografií figurální motivy a navazuje i na odkaz surrealismu.[4]