Cenný papír

Cenný papír existuje jako fyzická listina. Jejich obsah je zachycen na konkrétním nosiči, např. papíru. Všechny cenné papíry mohou existovat v listinné podobě (výjimky stanoví zvláštní právní předpisy, ovšem ne paušálně pro některý druh cenných papírů, ale pouze pro vybrané emitenty). Listinná podoba může zahrnovat pouze jednu akcii nebo může být vydána hromadná listina, která zahrnuje více akcií.

Cenný papír existuje pouze jako záznam v evidenci, zaknihovat lze pouze zastupitelné cenné papíry – tj. cenné papíry téhož druhu vydané týmž emitentem[3] (akcie, podílové listy, dluhopisy, opční listy apod.). Evidenci zaknihovaných cenných papírů má v České republice na starost Centrální depozitář cenných papírů, a.s.[4]

Cenné papíry na doručitele jsou neomezeně převoditelné, a to pouhým předáním (tzv. tradicí). Držitel akcie je pro emitenta anonymní. Výhodou je snadná obchodovatelnost.

Cenné papíry na řad se nemusí nijak odlišovat od cenných papírů na jméno (viz níže), také alespoň zprostředkovaně obsahují jméno 1. nabyvatele, rozhodující je tedy, co o jejich formě říká zákon; k převodu je třeba rubopis (tzv. indosament) + předání (tradice) + smlouva (avšak ta nemusí být písemná, takže v praxi postačuje indosament a tradice).

Pro cenné papíry na jméno je typické, že obsahují jméno oprávněného ve svém textu a převádějí se: písemnou smlouvou (cesí) + předáním (tradicí).

• obligační (závazkové) – obsahují v sobě subjektivní právo a mohou se týkat
  1. peněžitého plnění (směnky, šeky),
  2. práva na vydání věci (náložní listy, skladištní listy), nebo
  3. jiného plnění (poukázky na akcie)
• věcněprávní – ztělesňují věcné právo (ať už vlastnické právo nebo zástavní právo) (zemědělský skladní list)
• podílnické – vyjadřují
  1. právo na určitém majetku či výnosech (podílové listy), nebo
  2. právo účasti na podnikání (akcie).

je třeba, aby cenný papír splnil podmínky uvedené § 516 OZ a pouze tyto zastupitelné cenné papíry lze zaknihovat (viz výše)

kotované cenné papíry jsou takové, které byly přijaty k obchodování na určitém veřejném trhu; za kotovaný cenný papír je pak dle zákona (v ČR) považován ten, který je přijat k obchodování na tzv. oficiálním trhu, což je hlavní segment trhu veřejného

• deklaratorní – emise daného cenného papíru pouze osvědčuje právo (akcie)
• konstitutivní – emise zde je naopak nutným předpokladem pro vznik práva (směnka)

• veřejně nabízené – veřejnou nabídkou se rozumí jakékoli jednání, kterým se sděluje širšímu okruhu zájemců dostatek informací o nabízených investičních cenných papírech
• ostatní

vedlejší cenný papír obsahuje určité právo, které ale obstojí jen, pokud existuje i hlavní cenný papír (např. kupóny jako vedlejší cenný papír pro výnos z akcií)

• investiční – vyčleněny v § 3/2 zák. o kapitálovém trhu, jsou automaticky investičními nástroji
• neinvestiční – všechny ostatní

jedná se o emisi (vydání), které nahrazuje jednotlivé cenné papíry a práva spjatá s hromadnou listinou nelze dělit převodem, ledaže se jedná o imobilizovaný cenný papír - pak musí odpovídat jednotlivé podíly jednotlivým cenným papírům

Toto členění je závislé na tom, zda se jedná o nové emise, či se obchoduje s cennými papíry, které jsou již dříve vydané. Při rozlišování zda se jedná o primární nebo sekundární trh přitom nehraje roli, zda se jedná o cenné papíry peněžního nebo kapitálového trhu. V případě, že jde o nové emise, hovoříme o primárním trhu, ve druhém případě hovoříme o trhu sekundárním.

Jejich podstata spočívá v získávání nových peněžních zdrojů včetně úspor drobných investorů a v jejich přeměně v dlouhodobé zdroje potřebné pro podnikání jak především velkých firem, tak i pro potřeby státu. Jako protihodnota za poskytnuté peněžní zdroje jsou vydávány (emitovány) cenné papíry.

Figurují zde především velké společnosti a stát, které získávají peníze prodejem nových emisí cenných papírů prvotním kupcům. Primární trh je ve velké míře ovlivněn silnějším sekundárním trhem (postavení a tržní ceny dříve vydaných cenných papírů). Při prodeji získává peníze emitent, přičemž se jedná o první prodej cenného papíru prvnímu nabyvateli.

Jedná se o obchodování již dříve emitovaných cenných papírů. Sekundární trh zajišťuje jejich likviditu a stanovuje tržní cenu. Tato funkce usnadňuje investorům jejich zpětnou přeměnu na hotové peníze a následně umocňuje jejich zájem o další investice.

Obchodování na tomto trhu je z hlediska objemu rozsáhlejší než na trhu primárním a to z toho důvodu, že se zde opakovaně prodávají cenné papíry, které na trhu primárním mohou být prodány pouze jednou.

Veřejným trhem označujeme trh, kde mohou obchodovat všichni potenciální zájemci a cenné papíry jsou prodávány za nejvyšší nabídnutou cenu.

Na veřejném trhu primárním může emitent umístit své cenné papíry různým způsobem, přičemž existují tři základní techniky:

• prodej za fixní cenu
• tendr
• aukce

Sekundární veřejný trh se člení na organizovaný a neorganizovaný, kdy organizovaný je reprezentován zpravidla burzou nebo jinými licencovanými mimoburzovními organizátory veřejného trhu. Do neorganizovaného trhu patří zejména tzv. obchody přes přepážku, kdy zájemce nákup uskuteční s obchodníkem s cennými papíry nebo jinou licencovanou institucí.

Neveřejným tzv. smluvním trhem rozumíme přímé obchody mezi předem omezeným počtem účastníků, kde mohou být předmětné cenné papíry prodány jednomu, případně několika kupcům na základě individuálního kontraktu ve smluvně dohodnutém objemu i ceně.

Na neveřejném primárním trhu se obchodují tzv. uzavřené emise, kdy emitent předem dojedná prodej nově emitovaných cenných papírů s potenciálními investory. Jejich uvedení do oběhu je následně oznámeno pouze jako skutečnost.

Existence neveřejného trhu sekundárního vznikla v důsledku povolení ve většině zemí nakupovat a prodávat cenné papíry přímo mezi potenciálními kupci a jejich stávajícími vlastníky.[5]