Zjevení Janovo

Zjevení Janovo je – stejně jako ostatní knihy Nového zákona – psáno řecky. Je to asi nejobtížnější a nejkontroverznější kniha Nového zákona a během 1900 let od svého sepsání byla také rozdílně vykládána. Hrála velmi významnou úlohu v dobách zvratů a přelomů, zejména v pozdním středověku, například ve spiritualitě Karla IV. a v husitském hnutí.[1] Kniha začíná slovy Αποκάλυψις Ίησου Χριστου, tedy „Zjevení Ježíše Krista (které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům…)“. Jan je jen vidoucím, prorokem, který toto zjevení („Ježíšovo“ nebo „o Ježíši“) napsal; jen v tomto smyslu lze hovořit o „Zjevení Janově“.

H. Bosch: Sv. Jan na Patmu (Kolem 1505)

Autor sám sebe v knize čtyřikrát nazývá Janem. Podle staré církevní tradice byl ztotožňován (od dob Justina Martyra +165) s apoštolem Janem, synem Zebedeovým, autorem 4. evangelia a tří janovských listů. Ovšem hned od počátku byl tento názor zpochybňován. Již ve třetím století Dionýsos z Alexandrie upírá sepsání knihy Zjevení apoštolu Janovi. Především proto, že styl, jazyk a teologie se výrazně liší od Janova evangelia a listů.

Silně semitizujicí řečtina knihy Zjevení ukazuje, že autor psal řecky, ale myslel hebrejsky. Je tedy velmi pravděpodobné, že autorem byl nějaký židovský křesťan. Podle sedmi listů maloasijským církvím musel zároveň toto prostředí dobře znát a být v něm značnou autoritou. I když obsah listů pochází od samého Krista, je to jeden z prvních projevů nadřazené autority v křesťanské církvi, jež může místním biskupům vytýkat jejich chyby. Autor nemůže být totožný ani s Janem Presbyterem, o němž se zmiňuje biskup Papias († kolem 140). Podle Papia přicházel totiž tento "starší" Jan do Malé Asie nanejvýš příležitostně a sotva proto měl dost času k sepsání apokalyptického spisu určeného sedmi církvím.

V odborné literatuře se tedy pro autora užívá označení Jan Teolog či Jan z Patmu.

Jan napsal svou knihu na ostrově Patmos, což je malý řecký ostrov v Egejském moři, blízko maloasijského (dnes tureckého) pobřeží, asi 50 km jihozápadně od ostrova Samos a asi 70 km od Milétu. Zde byl Jan ve vyhnanství, jak sám píše, „pro Boží slovo a pro svědectví“.

Podle církevního učitele sv. Ireneje kniha vznikla za císaře Domitiána, pravděpodobně v letech 94–95. To nepřímo potvrzuje i situace, která podle knihy zavládla v některých maloasijských církvích, kde počáteční nadšení pro Krista již vychladlo. V této době také kvetl císařský kult, který je v knize odsuzován. Jiného názoru, co se týče data sepsání knihy, je např. Claude Tresmontant, který vznik Zjevení Janova klade už do roku 60.[2] Jeho názor vychází z interpretace, podle níž je ve Zjevení zmiňovaný Babylón krycím názvem zesvětštělého Jeruzaléma, jehož zničení bylo autorem Zjevení prorokováno. V tom případě by sepsání Zjevení mohlo spadat do období vlády císaře Nerona, jehož zběsilé řádění někteří vykladači spojují s šelmou, jejíž jméno má mít číselnou hodnotu 666.[3]

Žena s drakem (Zj 12) Bamberská apokalypsa (13. stol.)

Kniha je adresována „sedmi církvím“ v Malé Asii, kterým Jan vyřizuje Boží zjevení, které obdržel, když se ocitl na ostrově Patmos kvůli svědectví Ježíše Krista. Zda tam byl ve vězení, či vyhnanství pro víru, anebo na misijní cestě, není zřejmé.

Jan představuje celou knihu jako jedno velké zjevení, kterého se mu dostalo „v den Páně“ (Zj 1,10; interpretováno obvykle jako neděle, ale podle některých sobota) na ostrově Patmos. Po slavnostním úvodu (Zj 1,1-20) dostává Jan příkaz napsat sedm listů, v nichž posuzuje sedm sborů v Malé Asii: v Efezu, Smyrně, Pergamu, Thyatirách, Sardech, Filadelfii a Laodikeji (Zj 2,1-3,22). Do jaké míry se jedná o skutečné dopisy, není jasné.

Ohnivý déšť Apokalypsa ze St. Séver

Poté následuje dlouhá řada velmi působivých obrazů a obrazných událostí, jež mají čtenářům odhalit (řecky apokalyptein) budoucnost, jež je čeká. Vykladači se různí v tom, jak tyto obrazy chápat. Jisté je, že celá kniha Zjevení je hluboce inspirována Starým zákonem. I když v celé knize snad není jediný přímý citát ze Starého zákona, celá kniha je sbírka parafrází a přepracování starozákonních motivů a obrazů.

Známými obrazy ze Zjevení jsou např. čtyři apokalyptičtí jezdci (kap. 6), 144 000 spravedlivých vykoupených (kap. 7 a 14), dva svědkové, kteří jsou zabiti a pak vstanou z mrtvých (kap. 11), žena oděná sluncem a ohrožená drakem, který chce pohltit dítě, jež má porodit (kap. 12), dravé šelmy vládnoucí světu a číslo, kterým jsou označeni jejich uctívači (kap. 13, „číslo Antikrista“ je 666), rozhodující bitva u Armageddonu (Zj 16,16), odsouzení nevěstky opilé krví mučedníků a pád Velkého Babylónu (kap. 17–18), beránkova svatba (kap. 19), tisíciletá říše Kristova (kap. 20), nebeský Jeruzalém (kap. 21–22).

Právě těmito obrazy se v evropské historii znovu a znovu inspirovala chiliastická a eschatologická hnutí, jež v nich často viděla přímý návod k jednání. Výzdoba hradu Karlštejna je inspirována knihou Zjevení, stejně jako Táborské hnutí a další. Dodnes se objevují pokusy vykládat velké dějinné události ve světle této knihy.

Různé výklady této knihy lze uspořádat do několika skupin.

Futuristický výklad

P. Bruegel st.: Pád vzbouřených andělů (Kolem 1530)

Podle „futuristů“ (z lat. futurus, budoucí) popisuje Kniha Zjevení výlučně nebo ve velké míře události, které nastanou na konci časů. Většinou jsou to vykladači s pesimistickým náhledem na svět, kteří předvídají blížící se konec světa plný utrpění a násilí, kdy Bůh ztrestá hříšné lidstvo za všechny jeho hříchy, ale zachrání přitom malou hrstku věrných.

Na futuristickém a doslovném pojetí Zjevení staví mimo jiné milenarismus a chiliasmus, které před koncem světa očekávají nástup blažené tisícileté Kristovy říše. S tím jsou spojeny také četné snahy o vypočítání konce světa, které se objevují v průběhu celých evropských dějin. Pokusy uspíšit zkázu světa, aby mohla nastat tisíciletá říše, vedly občas především v lidových vrstvách k revolučním násilným vlnám.