Zdeněk IV. Brtnický z Valdštejna

Přesné datum narození Zdeňka Brtnického z Valdštejna není jisté, nicméně, nejčastěji bývá uváděno datum 12. května 1581. Například Otakar Odložilík se ale přikláněl k datu 12. května 1582. Narodil se jako jediný potomek svých rodičů a jako sedmiletý částečně osiřel: ve věku čtyřiatřiceti let zemřel jeho otec Jindřich. Ve své závěti ustanovil za poručíky svého syna manželku Zuzanu, Tasa Meziříčského z Lomnice († 1595), Smila Osovského z Doubravice († 1613) a Matyáše Žalkovského ze Žalkovic († 1590). Zdeňkova matka Zuzana se po smrti manžela znovu vdala za Zdeňka Berku z Dubé a Lipé († 1594), nicméně, umírá jen pár let po svém prvním manželovi a po roce 1595 zbyl Zdeňkovi jediný poručík: Smil Osovský.

Zdeněk studoval na několika gymnáziích: nejdříve ve Velkém Meziříčí, poté v Jihlavě a nakonec i na piastovském gymnáziu v Břehu (dnes Brzeg).[3] Roku 1596 odjel do Štrasburku, kde studoval tři roky. Po studiích cestoval, navštívil například Veronu, Sienu[4], Paříž nebo Dover v Anglii.[3] V Londýně byl dokonce přijat královnou Alžbětou.[3] Během svých cest si psal i deník, který se zachoval do současnosti ve Vatikánské knihovně.[5][6] Po svém návratu na Moravu, roku 1602, se snažil především získat své dědictví od poručíka Smila, který mu slíbil, že mu majetek v říjnu toho roku předá, což splnil. Získal, mimo jiné, i Moravské Budějovice, které mu odkázal strýc Hynek, jenž zemřel bez potomků.

Zpočátku se jako vhodná nevěsta pro Zdeňka jevila Johanka z Rechmberka, nicméně, pár nikdy nebyl ani zasnouben, i přes naléhání Zdeňkovy babičky Aleny.[5] Dne 7. října 1603 se poprvé setkal s Magdalénou z Thurnu († 1617) a 30. května 1604 se ve Světlé nad Sázavou odehrála svatba.[5] Dle Ottova slovníku naučného a i v několika dalších zdrojích je, že Zdeněk IV. měl s první ženou Magdalénou z Thurnu dvě děti. Nejsou ale uvedena jejich jména. Ona na přelomu března a dubna 1617 umírá, pravděpodobně to zapříčinila dlouhodobá nemoc, která ji měla sužovat už od roku 1614.[5] Po Magdalénině smrti se Zdeněk oženil znovu: s Kateřinou Křineckou z Ronova. Z tohoto manželství už nevzešli další potomci.

Během jeho panování se valdštejnské državy ani nerozšířily, ani nezmenšily. Zdeněk především podporoval řemeslníky, zachovalá je například listina z 19. května 1604, ve které dává sdruženému cechu několika řemesel cechovní řád.[5] Díky Zdeňkovi také získali cechovní řád i brtničtí řezníci. Za svoji vládu pobýval především v Brtnici, naopak do Moravských Budějovic jezdil jen příležitostně.[5]

Za Zdeňkova panování měl kraj finanční problémy, jedním z důvodů mohlo být i velké množství zpustlých pozemků, což se pokusil vyřešit roku 1604, kdy vydal listinu, která povolovala prodej takových pozemků, pokud o tom bude spraven purkmistr.[7][3] Drahá byla též jeho studia. Z finančních problémů mu pomáhali nejen obyvatelé Jihlavy,[5][8] ale také Karel starší ze Žerotína.

Roku 1619 se stal stavovským direktorem Moravského markrabství a komorníkem „zimního krále“ Fridricha Falckého. Členství v direktoriu byl jeho jediný zemský titul a právě ten nakonec způsobil i jeho smrt, přestože nebyl popraven na Staroměstském náměstí, jako 27 dalších členů^[zdroj?] direktoria. Po získání své funkce se do stavovského povstání hrdě zapojoval. Organizoval shromáždění protestantské šlechty a hlavně byl jedním z 29 pánů, kteří ovládli během revoluce Moravu.

8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře, která skončila drtivou porážkou stavovského vojska. Fridrich Falcký uprchl do Slezska a čeští stavové museli uznat vládu Ferdinanda II. Kapitulovali i moravští stavové, mezi nimiž Zdeněk byl. V červnu roku 1621, ještě před popravou 27 pánů, přijeli do Jihlavy císařští komisaři a na základě zatykače vydaného kardinálem Ditrichštejnem Valdštejna zatkli.[1] Důvodem byla právě jeho účast na stavovském povstání. Zdeněk byl nejdříve uvězněn v Jihlavě, poté na Špilberku a odsouzen k trestu smrti, načež mu byl trest zmírněn na doživotí.[1] V žaláři prožil dva roky a 24. června 1623 zemřel. Následně bylo jeho vlastnictví zkonfiskováno a Brtnici po něm z rukou Ferdinanda II. získal hrabě Rombaldo XIII. z Collalto.[2]

• PODAVKA, Ondřej. Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Učený šlechtic a jeho deník z cest. Praha: Vyšehrad, 2017. 280 s. ISBN 978-80-7429-900-1.
• Polišenský Josef a kolektiv: Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Klub čtenářů Odeon, 1989. Strany 33–64