Zdeněk Hoření

Od roku 1954 pracoval jako redaktor deníku Rudé právo, v letech 1962–1968 jako jeho moskevský zpravodaj. V roce 1969 se stal zástupcem šéfredaktora stranického listu Tribuna. V letech 1969–1983 působil na pozici zástupce šéfredaktora Rudého práva, kde od roku 1983 až do konce komunistického režimu zastával post šéfredaktora. V letech 1972–1983 byl rovněž předsedou Ústředního výboru Československého svazu novinářů. V roce 1970 mu byla udělena Československá novinářská cena, roku 1980 Řád republiky.[3][5][6]

XV. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru KSČ. Ve funkci kandidáta ÚV KSČ ho potvrdil XVI. sjezd KSČ. Za člena Ústředního výboru KSČ byl kooptován 16. března 1982 a na této pozici ho potvrdil i XVII. sjezd KSČ. V období říjen 1984 – listopad 1989 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ.[5]

Fotografie z posledního rozloučení se Z. Hořením

Ve volbách roku 1976 usedl do České národní rady. Mandát v ní získal i ve volbách roku 1981.[7][8]

Ve volbách roku 1986 přešel do Sněmovny lidu (volební obvod č. 64 – Most-Chomutov, Severočeský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do ledna 1990, kdy rezignoval na mandát v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[9][10]

Po sametové revoluci se stáhl z veřejného a politického života.[3] Po roce 1991 působil v redakci komunistického deníku Haló noviny, kde je v roce 2013 mezi členy redakce jeho dcera Monika Hoření (narozena 1965).[11]

V roce 1992 byl spoluzakladatelem Společnosti Julia Fučíka.

Zemřel dne 12. února 2021 po zápalu plic a nemoci covid-19 v pražské Thomayerově nemocnici.[4][12]

Poslední rozloučení se uskutečnilo 3. 6. 2021 ve Velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.