Zdeněk Štybar

S cyklistikou začínal na bikrosovém kole a dosáhl úspěchů i na mezinárodní úrovni (včetně vítězství v závodě mistrovství světa své věkové kategorie v roce 1993). Poté se začal věnovat cyklokrosu.

V roce 2005 se poprvé stal mistrem světa v cyklokrosu do 23 let. Od roku 2006 závodil za belgický Fidea Cycling Team a v jeho barvách světový titul do 23 let obhájil. 21. října 2007 v belgickém Kalmthoutu poprvé v životě vyhrál závod Světového poháru. V sezóně 2008/09 obsadil celkové 3. místo ve Světovém poháru v cyklokrosu. V sezóně 2009/2010 vyhrál závody Světového poháru v Koksijde, Igorre a Roubaix, čímž si zajistil celkové první místo v konečně klasifikaci.

31. ledna 2010 se konalo mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře. Štybar měl sice krátce po startu defekt, ale poměrně brzy na zledovatělé dráze ztrátu dohnal a sám si vypracoval náskok. Cílem projel bezpečně na prvním místě před Belgičany Klaasem Vantornoutem a Svenem Nysem.[2]

Po špičkové sezóně Štybar v následujícím roce poněkud ustoupil do pozadí a vyhrál jediný závod série Superprestige, na mistrovství světa v německém Sankt Wendelu ale znovu přijel ve výborné formě. Ujel soupeřům s Belgičanem Nijsem a později setřásl i něho a vyhrál s náskokem 19 sekund. Po vítězství označil obhajobu za jednodušší než zisk předchozího táborského titulu.[3]

Je sedminásobným mistrem ČR v cyklokrosu kategorie elite (2005, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013), čímž vyrovnal rekord Radomíra Šimůnka staršího.[4]

V roce 2014 se po pouhých několika absolvovaných závodech v terénu rozhodl zúčastnit mistrovství světa v nizozemském Hoogerheide. Ačkoli startoval až z páté řady, brzo se dostal do čela závodu. Po bitvě s Svenem Nysem nakonec vyhrál svůj třetí duhový trikot v kategorii Elite.[5]

Zpočátku se věnoval silniční cyklistice jen při přípravě na cyklokrosovou sezónu. V té době ale už dosáhl menších vítězství, jako v sedmé etapě závodu Kolem Lleidy v roce 2006, ve stejném roce v etapě závodu Tour des Pyrénées nebo v prologu Kolem Slovenska 2010. Po zisku druhého cyklokrosařského titulu mistra světa ale přestal cítit motivaci k dalšímu pokračování v této disciplíně a postupně se přeorientoval ryze na silniční kariéru.

V roce 2011 došlo k fúzi dvou stájí Omega Pharma Lotto a belgického týmu Quick-Step českého miliardáře Zdeňka Bakaly a vznikl silný tým Omega Pharma – Quick-Step, jehož členem se stal i Štybar.

V následujícím roce dosáhl Štybar prvních vítězství v silně obsazených silničních závodech, když vyhrál poslední dějství závodu Čtyři dny v Dunkerque a třetí etapu závodu Kolem Polska. Pro silniční závod s hromadným startem na Letních olympijských hrách 2012 v Londýně měla Česká republika zajištěná dvě místa. Roman Kreuziger vyjádřil názor, že by s ním měl v Londýně startovat právě Štybar, přednost ale nakonec dostal zkušenější Jan Bárta.[6] Na podzim absolvoval start na Vueltě a v závěru roku obsadil 10. místo v klasickém závodě Paříž - Tours.[7]

Průlomový ale byl pro silniční Štybarovu kariéru rok 2013. Na jaře dosáhl na z českého pohledu historicky nejlepší šesté místo v závodě Paříž - Roubaix, přestože ho zbrzdila kolize s neopatrným divákem.[8] V srpnu se posunul na ještě vyšší úroveň, když vyhrál dvě etapy a hlavně i celkovou klasifikaci závodu kolem zemí Beneluxu Eneco Tour, který patří do prestižní série WorldTour. Úspěch posunul Štybara na 24. místo ve světovém žebříčku silničářů.[9] Výsledky ho podruhé v životě vytáhly i do nominace na první z tzv. Grand Tour – na Vueltu. Přestože ji nakonec nedokončil, když odstoupil v průběhu náročné 15. etapy,[10] před tím ale všechny překvapil v sedmé etapě do Mairena de Aljarafe, ve které se vydal do úniku společně s mistrem světa Philippem Gilbertem, v cíli ho přespurtoval a zvítězil.[11][12]

Doposud nejúspěšnější silniční sezonu zažil Štybar v roce 2015, kdy dokázal vyhrát závod Strade Bianche, skončit druhý na Paříž–Roubaix, vyhrát 6. etapu Tour de France do Le Havru a stát se tak po čtrnácti letech druhým českým cyklistou, kterému se tento triumf podařil.[13]

V březnu 2019 se mu konečně povedlo dosáhnout na velké klasikářské vítězství, když týden po triumfu z portugalského Algarve rozhodl svým nástupem dva kilometry před finišem klasiku Omloop Het Nieuwsblad.[14]