Označník zastávky

Pražský tramvajový označník užívaný ve 30. až 70. letech 20. století

Zastávkový označník s trolejbusem 9Tr.

Zastávkové sloupky koněspřežné dráhy Praha–Karlín z roku 1882

Klasický krakorcový jednotyčový zastávkový sloupek typu „mikulášská hůl“. Mezilesí, Karbanův mlýn.

Boršov nad Vltavou, kombinovaná zastávka českobudějovické městské dopravy společná s běžnou regionální linkou

Dvoutyčový zastávkový sloupek ČSAD, zde upraven pro ICOM transport. Žirovnice, rozcestí k Častrovu.

V počátcích moderní hromadné veřejné dopravy na sklonku 19. a v první polovině 20. století byly zastávky označovány různými způsoby: tabulkami s reklamou na dopravu, nápisem „stanice autobusu“ nebo „stanice elektrické dráhy“, ozdobnou či zabarvenou pouliční lucernou, jinde jen čekárnou nebo vydupaným místem v trávě nebo jízdním řádem vylepeným kdekoliv poblíž. Předchůdci dnešních zastávkových sloupků a značek označujících zastávku se často umisťovaly jen přibližně, například v rohu křižovatky nebo bokem na čekárně, často jeden společný sloupek či značka pro oba nebo více směrů.

Vnitropodnikové předpisy a vládní vyhlášky z padesátých let jsou dnes těžko dohledatelné, oba přepravní řády z roku 1964 se však již zmiňují o tom, že každá zastávka musí být vybavena označníkem.

Kulatá smaltovaná značka ČSAD, „sluníčko“ na „mikulášské holi“, se po zavedení jednotných národních podniků ČSAD v roce 1949 postupně stala symbolem meziměstské a venkovské autobusové dopravy. V turistických mapách je tvar tohoto sloupku dodnes srozumitelnou kartografickou značkou zastávky. Jedním z nejstarších dokumentů dosvědčujících standardizaci způsobu označování zastávek je Směrnice pro označování zastávek a odjezdových nástupišť ČSAD, vydaná Ministerstvem dopravy s pořadovým číslem 102 pod č. j. 21237/65-10/1 s účinností od 1. října 1965.

Souběžně se začínal ustalovat i dnešní způsob označování zastávek MHD. V roce 1970 byla vydána Pravidla technického provozu městských drah, která stanovila podobu značky označující zastávku pro tramvaje, trolejbusy i městské autobusy.

V roce 1975 pronikl termín „označník zastávky“ i do pravidel silničního provozu, současně byla zavedena i dopravní značka označující konec zastávky. V letech 1976 a 1977 byly vydány oborové normy ON 73 6425 a ON 73 6426, které již velmi přesně a závazně určily podobu, tvary a rozměry zastávkových sloupků a jejich součástí.

V roce 1995 byly jejich požadavky týkající se značek na označníku převzaty do ČSN 73 6425 Autobusové, tramvajové a trolejbusové zastávky (tvar, rozměry ani barva označníku už od té doby obecně předepsány ani doporučeny nejsou). Tato norma mimo jiné umožnila a zároveň doporučila zřizování společných zastávek pro městskou a neměstskou dopravu, což předchozí normy nepřipouštěly. Změna č. 1 z roku 1996 upřesnila, že požadavky na světelné a barevné vlastnosti značky jsou obdobné jako u dopravních značek. Nová verze této normy již byla vydána v květnu 2007 pod označením ČSN 73 6425-1. Novelu normy vypracoval Pragoprojekt . Ve způsobu označování zastávek se nepředpokládá žádná výrazná změna.

Od roku 2001 je podle vyhlášky č. 30/2001 Sb. značka na označníku zastávky dopravní značkou a touto vyhláškou a technickými předpisy pro dopravní značky byla opět kodifikována závazná podoba, částečně v rozporu s dosud platnou ČSN 73 6425. Závazné na základě národního dodatku ČSN EN 12 899-1 jsou i vzorové listy zpracovávané Centrem dopravního výzkumu, obsahující závazné podrobné stanovení rozměrů, tvarů a symbolů dopravních značek. Kromě velikosti 50 cm, odvozené z velikostí dopravních značek, byla dodatečně připuštěna také varianta o velikosti 40 cm, resp. 41 cm, odpovídající ČSN 73 6425. Nedostatečně jsou upraveny požadavky na obsah a provedení kruhové značky, což má za následek nejednotnost jejího provedení u různých zřizovatelů.

Základní právní rámec a požadavky týkající se označníku zastávky stanoví Zákon o silniční dopravě, Zákon o dráhách a Dopravní řád drah a vyhláška č. 30/2001 Sb., která stanoví dopravní značení.

V mnoha městech a oblastech provedení nebo umístění označníků zastávek neodpovídá požadavkům právních a technických předpisů, mnohde jsou s tolerancí správních úřadů i nově zřizovány označníky, jejichž designéři a umisťovatelé nerespektují závazné požadavky.

Vyhláška č. 30/2001 Sb. umožňuje variantou označníkové dopravní značky pro zastávku s nápisem TAXI označit i stanoviště taxislužby, v praxi označníky v provedení podle této vyhlášky nebyly zřejmě nikde zavedeny a stanoviště taxislužby jsou v jednotlivých městech značeny jinými dopravními značkami, popřípadě označníky v nekodifikovaném provedení.

Zastávkový „terč“ s logem ČSAD

Označník zastávky je tvořen zpravidla zastávkovým sloupkem a jeho vybavením, může však být také tvořen značkou umístěnou na konzoli nebo v rámu na sloupu, na přístřešku, na budově či zdi. Dočasně zřízené zastávky mohou být označeny přenosným zastávkovým sloupkem.

Součástí označníku je:

• Značka zastávky. Její podoba je závazně stanovena v ČSN 73 6425. Od roku 2001 je tato značka dopravní značkou a její podoba je stanovena též vyhláškou č. 30/2001 Sb. a jejími novelizacemi. Pro městskou dopravu se používá čtvercová značka s modrým orámováním s vyobrazením druhů dopravních prostředků, které zastávku užívají (tramvaj, trolejbus, autobus nebo jejich kombinace), nebo s nápisem TAXI. Pro příměstskou, meziměstskou a dálkovou silniční linkovou dopravu se používá kruhová značka odvozená z někdejšího označení zastávek ČSAD; pro zastávky společné s městskou dopravou se však má používat jedna společná značka v městském provedení. Značka musí být v reflexním provedení nebo s vlastním osvětlením a má být umístěna viditelně, kolmo na podélnou osu zastávky. V minulosti bývala a dodnes často je umisťována oboustranně, od roku 1995 však ČSN oboustranné umístění nepožaduje.

• Tabulka nebo obdobné označení s názvem zastávky (kolmo na podélnou osu zastávky). Může být doplněna označením druhu zastávky (na znamení, stálá, občasná), tarifního pásma nebo podobnými údaji.

• V městské hromadné dopravě tabulky nebo obdobné označení s čísly nebo jinými označeními linek, případně směrovými šipkami, umístěné kolmo na podélnou osu zastávky. Na dobře vybavených autobusových nádražích a autobusových stanovištích se linky nebo směry vyznačují i na zastávkách neměstské dopravy.

• Ve střední části zpravidla ve výšce očí cestujícího kolmo k nástupní hraně nebo rovnoběžně s ní lícem k čekací ploše bývá umístěna deska nebo skříňka pro jízdní řády (jedna nebo více), která může mít i vlastní osvětlení. Zařízení pro vyvěšení jízdního řádu však být umístěno i na jiném místě zastávky a v takovém případě se za součást označníku zastávky nepovažuje. Samotný jízdní řád součástí označníku zastávky také není, i když je na něm umístěn. Jízdní řád se buď vylepuje, nebo se vyměňuje i s předem připravenými deskami či fóliemi, popřípadě se upevňuje a vyměňuje jiným způsobem. Na lépe vybavených označnících bývá zakryt průhledným krytem (například plexisklem).

• Dolní část bývá zejména u zastávek městské dopravy opatřena odpadkovým košem. Toto vybavení však obecně není povinné. Koš může být umístěn i v jiném místě zastávky nebo nemusí být v zastávce umístěn.

Povrch je opatřen zpravidla nápadným obarvením. Zastávkové sloupky městské hromadné dopravy mívají nejčastěji barvu červenou nebo červenožlutou, zastávkové sloupky odvozené ze sloupků ČSAD žlutou barvu. Od roku 1995 však technická norma žádné doporučení ohledně barvy neobsahuje a praxe se rozrůznila. Například v Praze jsou označníky pro neměstskou autobusovou dopravu zřizované Technickou správou komunikací hl. m. Prahy od poloviny devadesátých let 20. století v modrobílém provedení, s městskou variantou značky.

Podle technické normy má být zastávka více dopravců označena společným označníkem. Mnohde je však tolerována jiná praxe. (Na fotografii Očihov.)

Označník tramvajové nebo trolejbusové zastávky je součástí dráhy, a to i tehdy, užívá-li zastávku i jiný druh dopravy. Zřizuje jej provozovatel dráhy.

Označník zastávky silniční linkové dopravy, pokud před udělením licence k provozování linky ještě nebyl zřízen, je podle Zákona o silniční dopravě povinen zřídit dopravce. Nezřídí-li označník předtím nikdo jiný, měl by tedy označník zřídit ten dopravce, který začal zastávku užívat jako první. Je však zcela běžné a není v rozporu s právem, pokud označník zřizuje například vlastník nebo správce pozemní komunikace, dopravce neužívající zastávku, obec, případně kraj. Vlastníci a správci pozemní komunikace mají ze zákona věcné břemeno strpět v nezbytném rozsahu umístění označení zastávky, za případnou majetkovou újmu mají nárok na náhradu.

V minulosti si označník zřizoval sám dopravce, ale od 4.10.2017 přešla povinnost označování zastávek z dopravců na vlastníky komunikací.

Sdružená zastávka tramvají a autobusů v Brně

Pokud zastávku užívá více dopravců, měla by podle technických a právních předpisů být vybavena pouze jedním společným označníkem. V praxi však mnohde tento požadavek není naplňován a je obtížně vynutitelný.

Majitel označníku, pokud jej zřídil jako dopravce na základě oprávnění plynoucího z udělené licence k provozování dopravy, je povinen zajistit jeho údržbu a je povinen umožnit jeho užívání ostatním oprávněným dopravcům. Dopravce užívající zastávku s cizím označníkem je povinen přispívat majiteli na údržbu označníku ze zákona, avšak na smluvním základě. Postup při nedohodě na výši příspěvku není v zákoně dořešen. Jízdní řády jednotlivých linek jsou povinni vyvěsit jejich dopravci, avšak někteří majitelé označníků ostatním dopravcům tuto službu poskytují v rámci komplexní údržby sami.

Zákon č. 13/1997 Sb. v § 12 stanoví, že stálé svislé dopravní značky jsou součástí pozemní komunikace. § 14 téhož zákona však uvádí, že označníky zastávek naopak nejsou součástí pozemní komunikace, značka na označníku zastávky je podle odst. 7.1.4 ČSN 73 6425 součástí označníku zastávky, podle vyhlášky č. 30/2001 Sb. dopravní značkou. Ministerstvo dopravy zveřejnilo 22. srpna 2005 tiskovou zprávu , v níž nepřímo vyjádřílo názor, že značky IJ 4a a IJ 4b přestaly být součástí označníku zastávky a jejich výměna a údržba nyní přísluší správci komunikace. Dopravci ani správci silnic a místních komunikací však zpravidla tento výklad nevzaly v potaz.

Typické označení zastávky v německojazyčných zemích. Frankfurt nad Mohanem, Německo.

Pokud není zastávka označena vodorovným dopravním značením, od označníku zastávky se měří úsek (5 m za označníkem a 30 m před označníkem), v němž je zakázáno zastavení a stání. Právní předpisy nevymezují přesně, zda a na koho se tento zákaz nevztahuje.

„Veřejně přístupný prostor o šířce 5 m a délce 30 m před a 5 m za označníkem zastávky ve směru jízdy dopravního prostředku“ se podle zákona č. 65/2017, o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, § 2 písmeno p) pokládá pro účely tohoto zákona za nástupiště; podle § 8 odstavec 1 písmeno c) se zakazuje kouřit „na nástupišti, v přístřešku a čekárně veřejné dopravy“. Podle § 8 odstavec 2 se zde také zakazuje používat elektronické cigarety.[1]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Označník zastávky na Wikimedia Commons
• Štěpán Jůza: Je třeba měnit označníky zastávek? (BUSportál, 28. října 2005)
• Filip Drápal: Provozy MHD v České republice a zahraničí (fotodokumentace z různých měst)
• Lukáš Vrobel: Veřejná hromadná doprava v pražské aglomeraci – Zastávky Archivováno 5. 3. 2007 na Wayback Machine (fotodokumentace)
• Označníky v různých provedeních (Google)
• Jiří Čermák, Jan Šurovský: Předchůdci dnešních zastávkových označníků, DP-kontakt, 5/2008, květen 2008, Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s., str. 22–23, starší pražské označníky