Zastávka

Praha-Strašnice zastávka, pohled z lávky na zastávku na dvojkolejné železniční trati

Horní Pěna, Hejlíček. Jihočeská autobusová zastávka s minimálním vybavením, bez nástupiště i přístřešku

Zastávka je vždy tvořena jednak místem pro zastavování vozidel (kolejiště nebo vozovka zastávky) a jednak místy pro pobyt a pohyb cestujících (nástupiště, případně též další čekací plochy). K vybavení zastávky patří zejména označení zastávky (např. označníkem zastávky, svislé či vodorovné dopravní značky, drážní návěstidla, vyznačení názvu zastávky) a informace o provozu (zejména jízdní řád, případně vyznačení linek a směrů, tarifní informace, informace o dopravním systému a přepravních podmínkách nebo další informační prvky). Zastávka může být vybavena přístřeškem, případně vlastním osvětlením (zejména jde-li o železniční zastávku), ochrannými prvky (například ochranným zábradlím, dopravním zrcadlem), nádobami na drobný odpad, odbavovacím zařízením (např. výdejna jízdenek, prodejní nebo označovací přístroj) atd. Přístup k zastávce může být zajištěn podchodem, nadchodem, úrovňovými přechody a chodníky atd. K některým zastávkám přísluší i obratiště: to není součástí zastávky, avšak zastávky mohou být součástí obratiště.

Autobusová nebo trolejbusová zastávka je součástí pozemní komunikace, železniční zastávka je součástí dráhy, tramvajová zastávka může být buď celá součástí dráhy nebo může být její nástupiště a čekací plocha součástí pozemní komunikace. Označník tramvajové nebo trolejbusové zastávky se považuje za součást dráhy i tehdy, stojí-li na ploše pozemní komunikace. V lidovém jazyce se někdy pod slovem zastávka rozumí jen některá část zastávky nebo některý prvek jejího vybavení, například označník zastávky, zastávkový přístřešek nebo nástupní ostrůvek.

Autobusové nebo trolejbusové zastávky nebo tramvajové zastávky kolidující s vozovkou mohou být označeny též svislou dopravní značkou u zadní části zastávky a vodorovným dopravním značením na vozovce. Tyto dopravní značky mají vyznačovat především úsek, v němž je (jiným) vozidlům zakázáno zastavení a stání, avšak druhotně mají i výstražnou funkci tím, že zastávku zvýrazňují. V případě současného použití svislého i vodorovného značení má v tomto případě v České republice přednost vodorovné značení, ač obecně je svislé značení svislému nadřazené. Pokud zastávka není vybavena tímto doplňujícím dopravním značením, platí v České republice zákaz zastavení a stání v úseku 30 metrů před úrovní označníku zastávky a 5 metrů za ním. (Termíny „začátek zastávky“ a „konec zastávky“ jsou v různých přepisech užívány nejednotně, někdy se za začátek považuje místo, kde vozidlo do zastávky vjíždí, a jindy naopak čelo zastávky.) V některých zemích (a v rozporu s předpisy přežívá takové značení i například v některých jihočeských městech) se jako označník zastávky používá obdobná značka, jaká je českými pravidly silničního provozu určena pro označení opačného konce zastávky, tedy u zádi posledního vozidla stojícího v zastávce.

Paradoxem českého právního řádu je, že v autobusové, tramvajové nebo trolejbusové zastávce a u ní je všem řidičům zakázáno zastavit, aniž by pro řidiče tramvají nebo silniční linkové dopravy zákon uváděl nějakou výjimku (§ 27 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb.). Na tuto chybu v zákoně odborníci podle Autoklubu ČR upozorňují již dlouhou dobu, přesto však dosud nebyla opravena. Podle některých právníků a podle tiskové mluvčí ministerstva dopravy však tato výjimka vyplývá „z logiky věci“, protože „slovo zastávka má v sobě obsaženo pojem zastavit“ a „není možné pokutovat řidiče autobusu, který plní svou povinnost“.[1][2][3] Tisková mluvčí MD Marcela Žižková k tomu dále napsala: „Tento pseudoproblém samozřejmě nemá žádný reálný základ. Již samotný význam slova zastávka je odvozen od slova zastavit, takže zastávka autobusu je určená pro zastavení autobusu a podobně. Řidiči vozidel hromadné dopravy, pro které je zastávka určena, ji samozřejmě mohou využít a nic tím neporušují. Zákon se musí aplikovat jako celek v kontextu celého právního řádu, ne vytrháváním jednotlivých normativních vět ze souvislostí.“[2] Článek iDnes však upozornil na tom, že v jiném případě úřady odmítaly použít zdravý rozum a lpěly na absurdním doslovném výkladu zákona ohledně přestupku v silničním provozu s odůvodněním, že je jejich povinností postupovat podle zákona a nemohou jinak.[3] Fakticky je problémem zejména to, že neexistuje kritérium ani úřední postup, jímž by bylo možno rozhodnout, za jakých podmínek smí zastávku užívat nelinková doprava, tedy například kyvadlová doprava nejezdící v pevně stanovených časech, zájezdová doprava, automobil zastavující při dopravě typu K+R, vozidlo taxislužby pro výstup cestujících atd., a jakým způsobem a který úřad by jim mohl zastavování povolit (dopravní úřady ani úřady oprávněné k stanovení místní úpravy provozu k tomu nemají zákonem dané zmocnění). Rovněž není upraveno, za jakých podmínek mohou vozidla linkové dopravy v zastávkách nejen zastavit, ale i stát (vyčkávání na přestup, na pravidelný čas odjezdu, manipulační odstav na konečné atd.).

Dalším defektem českého právního řádu je, že zákon o silniční dopravě 111/1994 Sb. umožnil provádět silniční linkovou dopravu i vozidly, která jsou klasifikována jako osobní automobil (například mikrobusy), avšak zákon o provozu na pozemních komunikacích (361/2000 Sb.) a jeho prováděcí vyhláška (30/2001 Sb.) se o zastávkách pro taková vozidla nezmiňují, nevztahují na ně ustanovení o zastávkách a nezavádějí žádnou dopravní značku pro jejich označení.

Zákon č. 379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, v ustanovení § 8 zakázal kouření na některých veřejných místech, mezi kterými jsou vyjmenovány i nástupiště, přístřešky a čekárny veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy. Podle § 9 musí být místa, na nichž je zakázáno kouření, označena u vstupu zjevně viditelným textem zákazu kouření, a to v českém jazyce černými tiskacími písmeny o velikosti písma nejméně 5 cm na bílé ploše, a grafickou značkou zákazu kouření v provedení podle nařízení vlády č. 11/2002 Sb. (vzhled a umístění bezpečnostních značek). Podle § 15 je do přístřešků zastávek a nástupišť veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy zakázán vstup osobám, které jsou zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a jsou ve stavu, v němž bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek.

Ustanovení je problematické zejména proto, že hranice nástupišť nejsou přesně definovány a nástupiště zpravidla plynule navazují na čekací prostory nebo další prostory pozemní komunikace nebo přístupových cest.

• Železniční stanice (nádraží)
• Autobusové nádraží
• Stanice (rozcestník významů)
• Stanice metra
• Přístaviště
• Stanoviště taxislužby (taxistanoviště)
• K+R, P+R, B+R

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zastávka na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo zastávka ve Wikislovníku
• ČSN 73 6425-1 : 2007 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště - Část 1: Navrhování zastávek (a předchozí normy ČSN 73 6425 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, ON 73 6425 Zastávky MHD, ON 73 6426 Zastávky ČSAD a další)
• ČSN 73 6075 : 1991 Navrhovanie autobusových staníc (Navrhování autobusových nádraží)
• ČSN 73 6310 : 1996 Navrhování železničních stanic
• ČSN 01 8500 : 1989 Základní názvosloví v dopravě
• Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě
• Zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách
• Vyhláška č. 173/1995 Sb., dopravní řád drah
• Vyhláška č. 177/1995 Sb., stavební a technický řád drah
• Vyhláška č. 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu
• Vyhláška č. 388/2000 Sb. o jízdních řádech veřejné linkové osobní dopravy
• Zákon č. 361/2000 Sb., pravidla silničního provozu
• Vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla silničního provozu