Zákon o právu na digitální služby

Zákon o právu na digitální služby č. 12/2020 Sb. označovaný během přípravy také jako digitální ústava stanoví, na jaké digitální služby mají občané právo ve vztahu k orgánům veřejné moci. Zákon měl garantovat právo požadovat od státu veškerou komunikaci elektronicky[1] a usnadnit tak občanům komunikaci s úřady, dát vládě závazek do 12 měsíců od nabytí účinnosti zveřejnit katalog agend a služby zprovoznit.[2]

Příprava

Návrh zákona vznikl z iniciativy ICT Unie ve spolupráci s organizacemi a asociacemi soukromého sektoru a podařilo se pro něj získat podporu mezi poslanci.[3] Na dalším vývoji návrhu se podílel i vládní zmocněnec pro digitalizaci Vladimír Dzurilla.[1] Příprava zákona pro první čtení trvala déle než rok.[2] Návrh byl podán do Sněmovny 28. března 2019 jako poslanecká iniciativa podpořená 137 poslanci napříč stranami s odůvodněním, že jeho platnost přesáhne jedno volební období.[2][4] Dzurilla k tomu řekl: „Potřebujeme nejenom tento zákon, ale také prováděcí zákony. Je jich 170, na kterých se v současnosti pracuje“[4] (tj. že doprovodný prováděcí zákon by musel zasáhnout do znění 170 jiných).

Předseda sněmovny Radek Vondráček však požádal vládu, aby se k návrhu vyjádřila. Vláda 6. května 2019 přijala souhlasné stanovisko, přestože původně se chystalo neutrální; premiér Andrej Babiš to na Twitteru odůvodnil tím, že zákon „posouvá Česko dál“ a „srážku s úředníky“ komentoval „To teda ne“; zároveň ovšem vyzval ministerstvo vnitra, aby urychleně připravilo komplexní pozměňovací návrh.[5]

Jednotlivá ministerstva měla při předchozím připomínkovém řízení k návrhu řadu výhrad, jež zůstaly uvedeny i v celovládním stanovisku:

  • ministerstvo financí nepovažovalo za správnou koncepci zaručující obecné a široce koncipované právo na poskytnutí digitální služby, správnou cestou by podle něho bylo zakotvení výčtu právních povinností jednotlivých orgánů, které mají plnit
  • obdobně ministerstvo vnitra uvedlo, že „v prostředí práva veřejného je ojedinělá legislativně-technická konstrukce“ ustanovení založených převážně na právu občanů a jen v některých případech na povinnostech orgánů
  • často se vyskytoval názor, že zákon není zapotřebí, protože platné právo již dané věci řeší, respektive řeší poněkud odlišně, k čemuž návrh nepřihlíží.[5]

K tomu Jiří Peterka uvedl příklad faktického omezení práv občanů novým návrhem: Zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce č. 297/2016 Sb. hovoří o jednání s orgánem veřejné moci pomocí dokumentu s uznávaným elektronickým podpisem, aniž se zabývá způsobem jeho doručení. Návrh ale říkal, že fyzické osoby mají právo činit digitální úkon takovým elektronickým dokumentem „prostřednictvím veřejné datové sítě“, čímž by nepřipouštěl vytvořit jej při osobním jednání např. elektronickým občanským průkazem.[5]

Do druhého čtení se zákon dostal 25. září s významnými změnami v podobě komplexního pozměňovacího návrhu č. 447/4, který měl úplně nahradit verzi návrhu z prvního čtení.[3] Tato varianta pozměňovacího návrhu vznikla při aktivní spolupráci s Ministerstvem vnitra a měl podporu premiéra Babiše i ministra Jana Hamáčka.[1] Návrh v této fázi narostl z původních 13 na 61 stran textu.[3] Ani tento návrh ale neobsahoval ve změnách souvisejících zákonů všechny změny, které navrhovala původní varianta návrhu, např. změny ve způsobu zřizování a využívání datových schránek.[3] Změny ve způsobu zřizování a využívání datových schránek podal jako samostatný pozměňovací návrh poslanec Leo Luzar.[3]

Nová varianta návrh přinesla několik nových výjimek:

Přínosy zákona
  • právo, aby poskytovatel digitální služby uchovával záznam o digitálním právním jednání občana[6]
  • pokud není předem zveřejněn elektronický formulář nebo předem stanoven způsob elektronického jednání vůči úřadu, občan má právo učinit podání v jakémkoli formátu podatelném přes datové schránky[6]
  • po identifikaci občana má tento právo, aby se mu automaticky do interaktivních formulářů vyplnily ty údaje, které už o občanovi stát má[6]
  • občan má mít právo přístupu ke všem informacím, které o něm stát vede[6]
  • pokud občan službu v digitální podobě nedostane, může ji vymáhat soudně[4]

Komentáře

Podle poslance Martina Kupky (ODS) zákon donutí úřady, aby provedly inventuru, co občanům nabízejí a co po občanech chtějí, protože stát to buď neví nebo to nemá sepsané na jednom místě, takže některé informace vyžaduje vícekrát.[7]

Reference
  1. PETERKA, Jiří. Zákon o právu občana na digitální služby je připraven do druhého čtení. ihned.cz [online]. 18. 8. 2019/ 10:00. Dostupné online. ISSN 1213-0702.
  2. Zákon o právu na digitální službu podepsalo 137 poslanců. České noviny [online]. 27.03.2019, 14:54, rev. 27.03.2019 15:37 [cit. 2019-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-24. ISSN 1213-5003.
  3. PETERKA, Jiří. Zákon o právu na digitální služby míří do druhého čtení. Přibyla v něm řada výjimek. lupa.cz [online]. 24. 9. 2019. Dostupné online. ISSN 1213-0702.
  4. kac. Do pěti let má na komunikaci s úřady stačit počítač. Slibuje to zákon o právu na digitální službu. ČT24 [online]. 27. 3. 2019. Dostupné online.
  5. PETERKA, Jiří. Návrh zákona o právu na digitální služby: co se nelíbí ministerstvům a co na to vláda?. lupa.cz [online]. 27. 5. 2019. Dostupné online. ISSN 1213-0702.
  6. Co má přinést zákon o právu na digitální službu z dílny ICT Unie?. egov.cz [online]. 12.9.2018. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-24.
  7. KUPKA, Martin. Martin Kupka: Konec digitalizace v Česku?. ods.cz [online]. 8. srpna 2019. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.