Zážitková pedagogika

Poznatky vyvozené ze zážitků mají navíc výhodu v tom, že jsou dlouhodobě zapamatovatelné a snadno vybavitelné. To dokládá Dalova pyramida učení, podle níž si lidé pamatují:[1]

• 10 % z toho, co čtou
• 20 % z toho, co slyší
• 30 % z toho, co vidí
• 50 % z toho, co slyší a vidí
• 70 % z toho, co řeknou a napíší
• 90 % z toho, co udělají

Poznatky tohoto druhu se zasloužily o vznik zážitkové pedagogiky. Její principy nejlépe vyniknou v porovnání s klasickým pojetím vzdělávání. V klasickém přístupu je učitel nebo lektor expertem a předává své vědomosti účastníkům vzdělávání. Úlohou studenta je, aby poznatek pochopil, přijal, zapamatoval si ho a promítl ho do svého jednání. V procesu učení je primární aktivita lektora, zatímco účastník vzdělávání jen více či méně pasivně přijímá poznatky.[2]

Oproti tomu je zážitkové vzdělávání založeno na aktivitě účastníka kurzu, aktivní role lektora a účastníka se střídá a prolíná. Při vlastním zážitku lektor ustupuje do role pozorovatele. Účastník přejímá osobní odpovědnost za výsledky učení, mezi lektorem a účastníkem vzniká vyvážená spolupráce. Stěžejními kroky v aplikaci zážitkové pedagogiky jsou tedy zejména vystavit studenta dostatečně silnému zážitku a ve zpětnovazebné fázi mu umožnit pochopení a uchopení, generalizaci pro další využití v reálných situacích.[3]

Kořeny světové zážitkové pedagogiky leží v původně vojensky-výcvikových kurzech organizace Outward Bound a v pedagogické filosofii jejího zakladatele Kurta Hahna. Základními mechanismy ovlivňování chování edukanta jsou učení zážitkem a rozšiřování komfortní zóny. Myšlenkovým otcem zážitkového vzdělávání byl ovšem John Dewey (1859–1952), který kritizoval klasické „biflování“ poznatků a zdůrazňoval nutnost zapojení osobních prožitků a vlastních zkušeností. Na jeho myšlenky navázal na začátku sedmdesátých let minulého století David A. Kolb, podle jehož výzkumů plných 80 % našeho poznání pramení z vlastních zážitků, které si následným racionálním zpracováním přetavíme do podoby obecného poznatku, kterým se pak řídíme.

V českém prostředí patří k zakladatelům zážitkové pedagogiky především různé osobnosti skautského hnutí (Jaroslav Foglar, Miloš Zapletal a další), na něž začátkem 70. let 20. století navázali experimentátoři s různými moderními formami zážitkového pobytu v přírodě a spoluautoři Prázdninové školy Allan Gintel a Ota Holec a další (Ivo Jirásek, Petr Hořejš,...).

Možností chápání zážitkového vzdělávání je vícero. Může jít o výchovu konfrontující účastníky se silnými prožitky v aktivitách, které v sobě obsahují určitý stupeň rizika a dobrodružství, o motivaci mladých lidí k sebevýchově pomocí nevšedních zážitků nebo o návod na aktivní trávení volného času a překonávání jednotvárnosti všedních dnů. Lze v ní hledat překonávání hranic možností účastníků po stránce tělesné i duševní, sebepoznávání, rozšiřování horizontů, pomoc při hledání místa ve světě či prostor pro sociální učení, získávání důvěry v sebe i v ostatní lidi. Je to jedinečná možnost získávání společných prožitků ve skupině.[4]

Zážitková pedagogika je účinná především ve formaci afektivní (emocionální) a konativní (výkonové) stránky osobnosti. Implementace ryze kognitivních prvků (poznání, vzdělávání v užším smyslu) je obtížná, nicméně myslitelná.

Se zážitkovým vzděláváním souvisí pojem zážitkové učení, které se zaměřuje na učící proces jednotlivce (na rozdíl od zážitkového vzdělávání, které popisuje interaktivní proces mezi učitelem a žákem). Učení zážitkem je založeno na aplikaci cyklů učení zážitkem – posloupností jednotlivých kroků, z nichž první je obvykle akce, zážitek, prožitek. Podle Kolbova modelu probíhá učení zážitkem ve čtyřech důležitých krocích:

1. zážitek získaný při řešení úkolu (aktivity)
2. reflexe – zpětné ohlédnutí, ve kterém dojde k sumarizaci a zhodnocení jednotlivých kroků při řešení
3. zobecnění získaných poznatků a tvorba konceptu
4. aktivní experiment na základě vytvořeného konceptu

Důležitou součástí zážitkového vzdělávání je reflexe, která cíleně využívá principů zkušenostního učení v návaznosti na prožité aktivity. Lektor jako facilitátor vytváří prostor pro sdílení pocitů a otevřenou diskusi, která směřuje ke skutečnému pochopení příčin a následků problémových situací, a využívá takové teoretické nástroje, které tento proces vedou k žádoucímu cíli.[5]

Pomocí reflexe učitel pomáhá studujícímu zorientovat se ve vlastní zkušenosti. Důraz je kladen na to, že by jedinec musel reflektovat ve skupině prostřednictvím spolupráce s jinými lidmi, která mu pomáhá skrze zkušenostni ostatních rozumět sobě. Reflexe navazuje na zážitek během procesu vzdělávání, v souvislosti s čímž se učení stává efektivnějším. Kromě toho schopnost reflexe je podmíněna mnoha faktory, mezi které patří věk jedince a jeho aktuální zkušenost s reflektováním.[6]

Komfortní zóna představuje psychický stav, v němž se jedinec cití v klidu a má kontrolu nad svým okolím. V tomto stavu člověk necítí žádný stres nebo strach.

Rozšiřování komfortní zóny je mechanismus učení předpokládající u každého jedince balík zkušeností, umožňujících mu snadnou orientaci a správné řešení určitého kvanta situací a problémů. Naopak situace za touto „zónou pohodlí“ jsou mu nepříjemné, ohrožují jej. Pokud se jedinec dostane v simulované situaci do zdánlivého (subjektivního) nebezpečí, nepohody, kterou ovšem zvládne (neboť je tak vystavěna), rozšíří se jeho komfortní zóna o tuto zkušenost. V běžném životě pak v obdobné nebo strukturou podobné situaci nepociťuje nepříjemnost a obavy. Jde o jakýsi model „naočkování“.[8]

Filosofie a principy zážitkového vzdělávání je využívána v mnoha učebních technikách. V programech založených na zážitkovém vzdělávání jsou nejprve účastníci postaveni před úkol, který zdánlivě nesouvisí s pracovní činností. Při řešení předloženého úkolu se však často projeví obdobné chování nebo stereotypní postupy jako při pracovní činnosti, které mohou účastníci při zpětné vazbě odhalit a dále s ním pracovat. Aktivity umožňují účastníkům vystoupit ze své komfortní zóny (fyzicky, emocionálně, intelektuálně, duševně) a dosáhnout tak netušených výsledků.[9]

• Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta, Fakulta tělesné výchovy a sportu
• Univerzita Palackého v Olomouci – Fakulta tělesné kultury
• Ostravská univerzita – Pedagogická fakulta
• Technická univerzita v Liberci – Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická
• Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem – Pedagogická fakulta, obor Aktivity v přírodě
• Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd[10], ACOR – Akademické centrum osobnostního rozvoje[11], obor Zkušenostně reflektivní učení[12] a obor Zkušenostní učení pro praxi[13] (působilo v minulosti)