Witiges

Ještě než se stal králem vedl vojska v několika bitvách. V roce 530 v bitvě u Sirmia (nedaleko dnešní Sremské Mitrovice v Srbsku) porazil vojsko Gepidů.[4] Po svržení a vraždě Theodahada se vrátil do Říma a vydal zde prohlášení, že nastupuje na trůn a vláda dynastie Amalů končí. Nadále měli být ostrogótští králové opět voleni svobodně, tak jako kdysi v Pannonii.[5] Vyhlásil, že chce opustit Řím, stáhnout se do Ravenny, zde vybudovat silnou armádu, ukončit válku s Franky a vrhnout všechny své síly proti východořímské říši a jejímu císaři Justiniánovi I.[2] V následujících letech vedl svůj lid v neúspěšném posledním pokusu v bojích proti východořímskému vojevůdci Flaviovi Belisariovi. Jeho obranná i útočná strategie byla zpočátku úspěšná, ale v době jeho nepřítomnosti se papež Silverius v Římě přiklonil na stranu Belaria[2] a tak byl Witiges v nevýhodě a jeho strategie byla stále méně úspěšná.

V březnu 537 se vrátil obléhat Řím. Jeho armáda poškozovala akvadukty,[2] aby snižila bojeschopnost protivníka, ale při obléhání Říma a častém pobytu v močálech mnoho jeho lidí onemocnělo malárií, navíc v roce 538 z důvodů dlouhodobých válečných sporů propukl v Ostrogótské říši hladomor.[6] Následně Justinián I. poslal Belisariovi posily a Witiges byl nucen souhlasit s tříměsíčním příměřím, během něhož Belisarius napadl Picenum (na východním pobřeží střední Itálie). V březnu 538 Ostrogótové upustili od obléhání Říma[2] a stáhli se na sever.

Ani v roce 539 a 540 nebyla jeho obranná strategie úspěšná a aby zachránil situaci, souhlasil s odstoupením. Gótští vůdci nabídli trůn Belisariovi, který pod záminkou příjetí nabídky vstoupil do Ravenny, zajal Witigese, jeho ženu Matasunthu, ostrogótské předáky a spolu s Theodorikovým pokladem je odvezl do Konstantinopole.[7] Další osud Witigese není znám. Podle Jordana zemřel v roce 542. Belisarius i přes opakovaný nátlak Ostrogótů na trůn nenastoupil a proto se vlády ujal Ildibad sídlící ve Veroně.