William Wallace
Sir William Wallace, ve skotské gaelštině Uilleam Uallas (cca 1270, Renfrewshire, Skotsko – 23. srpna 1305, Londýn, Anglie) byl skotský statkář, který se proslavil jako jedna z hlavních postav skotských válek za nezávislost a je ve Skotsku považován za národního hrdinu.
| Sir. William Wallace | |
|---|---|
 William Wallace, rytina | |
| Narození | asi 1270 Renfrewshire,  Skotsko |
| Úmrtí | 23. srpna 1305 Londýn,  Anglie |
| Příčina úmrtí | poprava rozčtvrcením |
| Místo pohřbení | Londýn |
| Choť | Marion Braidfute |
| Rodiče | Alan le Wallace a Lady Margaret Crawford |
| Funkce | Guardian of Scotland (1297–1298) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Spolu s Andrewem Morayem porazil anglickou armádu v bitvě u Stirling Bridge a až do porážky v bitvě u Falkirku sloužil jako Ochránce Skotska. O několik let později byl Wallace dopaden v Robroystonu blízko Glasgow a předán králi Eduardu I., který jej nechal popravit pro vlastizradu.
Wallace se stal inspirací pro báseň The Acts and Deeds of Sir William Wallace, Knight of Elderslie od minstrela z 15. století známého jako Blind Harry, a tato báseň se do určité míry stala námětem pro scénář Randalla Wallace k filmu Statečné srdce z roku 1995.
Původ a historické souvislosti
O Wallaceově rodině je známo velmi málo – možná pocházela z Walesu nebo z anglického hrabství Shropshire a patřila mezi následovníky Waltera Fitzalana (zemřel v červnu 1177), předka pozdější skotské královské dynastie Stuartovců. William se zřejmě narodil v Elderslie ve skotském hrabství Renfrewshire (nicméně některé zdroje uvádějí jako místo jeho narození Ellerslie v Ayrshire) jako druhý syn Alana Wallace z Elderslie, který byl rytířem a vazalem Jamese Stewarda, dalšího předka Stuartovců. Patřil tedy k nižší šlechtě, tzv. gentry. William byl svými dvěma strýci vychováván k povolání kněze, mimo jiné také ovládal francouzštinu a latinu. O jeho dalších osudech před rokem 1297 nejsou potvrzené zprávy, a proto se o nich spíše spekuluje.
V době Williamova narození (které není přesně datováno) vládl ve Skotsku Alexandr III. (ve středověké gaelštině Alaxandair mac Alaxandair, v moderní Skotská gaelštině Alasdair mac Alasdair). Jeho vláda je vnímána jako období míru a ekonomické stability. Alexandr udržoval dobré vztahy s anglickými panovníky a úspěšně odrážel požadavky na svrchovanost Anglie. V roce 1286 zemřel po pádu z koně; nepřežilo ho ani jedno z jeho dětí. Skotská šlechta prohlásila královnou jeho čtyřletou vnučku Markétu (přezdívanou "Norská panna"). Kvůli jejímu nízkému věku šlechta ustanovila dočasnou vládu, dokud Markéta nedospěje. Anglický král Eduard I. (známý mimo jiné jako Dlouhán) využil této nestability ke sjednání Birghamské smlouvy, která Markétu zasnoubila s panovníkovým synem Eduardem a zajistila Skotsku status samostatného království. Markéta však onemocněla a ve věku sedmi let zemřela během cesty z rodného Norska do Skotska. Téměř okamžitě se objevilo několik uchazečů o trůn.
Do hrozících bojů o skotský trůn vstoupil Eduard I. jako rozhodčí soudce – jako mocný soused a významný právník nemohl být ignorován. Před vypuknutím procesu trval i přes své předchozí sliby na tom, aby jej uchazeči uznali jako rozhodujícího vládce Skotska. Po počátečním odporu jeho podmínku uznali všichni hlavní uchazeči včetně Jana Balliola a Roberta Bruce (děd Roberta Bruce, který se později stal králem). Začátkem listopadu roku 1292 bylo rozhodnuto ve prospěch Jana Balliola, který měl na trůn největší právo. Formální prohlášení bylo Eduardem I. učiněno 17. listopadu.
Eduard I. přikročil k odvolání vládnoucích Ochránců Skotska a dokonce předvolal krále Jana Balliola k soudu jako obyčejného zločince. Balliolovi stoupenci včetně Frasera, biskupa ze St. Andrews a Johna Comyna, vévody z Buchanu, se u Eduarda dožadovali dodržení slibu daného v Birghamské smlouvě a respektování práv Skotska. Eduard I. však smlouvu popřel. V březnu 1296 Balliol vypověděl poslušnost a koncem měsíce Eduard I. vtrhl do hraničního města Berwick-upon-Tweed a vyplenil jej. Zavraždil téměř všechny své protivníky, kteří zde sídlili, přestože uprchli do svých domovů. V dubnu byli Skotové poraženi v bitvě u Dunbaru a v červnu král donutil Balliola abdikovat. Pak poručil svým úředníkům sesbírat od zhruba 1800 skotských šlechticů prohlášení o poslušnosti.
Válka o nezávislost
Za Wallaceovo první vystoupení proti Angličanům se považuje potyčka v městě Lanark, při níž zabil dva vojáky. Poté se z něj stal psanec. Sir William Heselrig, anglický guvernér města Lanark ve snaze chytit Wallace zajal a později popravil Marion Braidfute, která prý byla jeho tajnou ženou. V květnu 1297 se Wallace pomstil a Heselriga zabil. Tak alespoň popisuje Wallaceovy začátky legenda. Jisté je, že Wallace kolem sebe soustředil malou armádu a v srpnu 1297 se spojil se silami, které vedl Andrew Moray u města Stirling.
Bitva u Stirling Bridge
Došlo k ní 11. září 1297. Skotská armáda pod vedením Wallace a Moraye byla slabší početně i výzbrojí, ale využila skutečnosti, že most byl tak úzký, že se na něj vešli vedle sebe pouze dva jezdci. Angličané pod vedením hraběte ze Surrey podcenili sílu skotské armády a pokusili se přejít most. Skotové nezaútočili hned, ale až ve chvíli, kdy přes most přešel předvoj anglické armády – asi 5400 pěších a několik set jezdců. V rychlém útoku obsadili přístup k mostu a tím odřízli předvoj od zbytku armády. Z nastalé řeže unikli jen ti, kdo stihli odhodit zbroj a přeplavat řeku. Převážná část anglické armády zůstala nedotčena, hrabě ze Surrey však ztratil odvahu, nechal most strhnout a odtáhl.
Ochráncem království a velitelem jeho armád
Tato bitva dala Skotům naději. Po bitvě byl William pasován rytířem (pravděpodobně Robertem Brucem) a prohlášen Ochráncem Skotska a velitelem jeho armád po dobu nepřítomnosti krále Jana Balliola. Během zbytku roku a začátku dalšího se Wallace pokoušel stmelit skotskou šlechtu. Když v dubnu 1298 vtáhli Angličané do Skotska, vyhýbal se Wallace bitvě.
Bitva u Falkirku
21. července 1298 se konečně skotská a anglická armáda střetly v bitvě. Wallace zaujal obranné postavení tvořené čtyřmi čtverci kopiníků, tzv. schiltron. Tato obranná hráz kopí měla zastavit anglickou těžkou jízdu a zároveň poskytnout krytí lukostřelcům a lehké jízdě. Ta měla po zastavení Angličanů využít zmatku v jejich řadách a rozehnat je. Tento plán počítal se součinností šlechtické těžké jízdy, která měla napadnout anglický týl a porazit velšské lučištníky. Rytíři ale Wallace zradili a opustili pole. Těžkopádná formace Skotů nemohla za této situace nijak manévrovat. Anglický velitel, král Eduard I. této situace využil a nechal před útokem jízdy lukostřelce, aby „připravili půdu“. Oslabené schiltrony nebyly schopny odolat náporu těžké jízdy a bitva skončila naprostým zničením skotské armády. Podobný plán použil Robert Bruce v bitvě u Bannockburnu. Zde však díky tomu, že jeho jízda zničila anglické lukostřelce, skončila bitva drtivým vítězstvím Skotů.
Další osudy
Po prohrané bitvě se Wallace v září 1298 vzdal titulu Ochránce království ve prospěch Roberta Bruce, hraběte z Carricku a Johna Comyna of Badenoch, bratrance zajatého krále Jana. Doufal tak, že tím donutí spolupracovat dva rivaly v boji o skotský trůn. To se částečně dařilo, v roce 1302 se ale Bruce smířil s anglickým králem. Odpor Skotů se pomalu hroutil. Wallace se pokusil zabránit úplné porážce tím, že se vydal hledat podporu do Francie. Výsledek této mise je nejasný. Wallace byl po návratu zajat, takže pokud došlo k nějaké dohodě s Francouzi, nebyla naplněna.
Zajetí a poprava
Wallace byl zrazen skotským šlechticem (pravděpodobně Johnem de Menteithem)[1] a zajat. Došlo k tomu někdy v létě 1305 před 5. srpnem. Byl převezen do Londýna, kde byl obviněn z velezrady. Jelikož pokládal stále za krále Skotska Jana Balliola, tvrdil, že nemohl zradit Eduarda I., který nebyl jeho králem a ani mu nepřísahal věrnost. Soud ho shledal vinným a jelikož Eduard I. doufal, že s jeho smrtí skončí odpor a zároveň zastraší Skoty, byl podroben 23. srpna 1305 drastické popravě rozčtvrcením. Tento předpoklad Eduardovi I. nevyšel a už v roce 1306 se mu znovu postavil Robert Bruce. Eduard I. se vydal na další tažení do Skotska, cestou ale zemřel.
Osvobození Skotska byl proces, který trval ještě několik let. Roku 1314 jej dovršil Robert Bruce, který byl v té době již králem (korunován 27. března 1306), kdy rozdrtil vojsko krále Eduarda II. v bitvě u Bannockburnu.
Inspirace v umění
Životem Williama Wallace byl volně inspirován film Statečné srdce (v originále Braveheart, 1995, režie a hlavní role Mel Gibson).[2]
Bibliografie
- Brown, Chris. William Wallace. The True Story of Braveheart. Stroud: Tempus Publishing Ltd, 2005. ISBN 0-7524-3432-2.
- Clater-Roszak, Christine. "Sir William Wallace ignited a flame." Military History 14 (1997): 12–15. .
- Folklore, Myths and Legends of Britain. Londýn: The Reader’s Digest Association, 1973, 519-20.
- Harris, Nathaniel. Heritage of Scotland: A Cultural History of Scotland & Its People. London: Hamlyn, 2000. ISBN 0-600-59834-9..
- MacLean, Fitzroy. Scotland: A Concise History. Londýn: Thames & Hudson, 1997. ISBN 0-500-27706-0.
- Morton, Graeme. William Wallace. Londýn: Sutton, 2004. ISBN 0-7509-3523-5.
- Reese, Peter. William Wallace: A Biography. Edinburgh: Canongate, 1998. ISBN 0-86241-607-8.
- Scott, Sir Walter. "Exploits and death of William Wallace, the 'Hero of Scotland'."
- Stead, Michael J., and Alan Young. In the Footsteps of William Wallace. Londýn: Sutton, 2002.
- Wallace, Margaret. William Wallace: Champion of Scotland. Musselborough: Goblinshead, 1999. ISBN 1-899874-19-4.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu William Wallace na Wikimedia Commons
- William Wallace - svědomí skotské země (česky)
- Život Williama Wallace (anglicky)
