Wilhelm von Leeb

Roku 1895 nastoupil do bavorské armády jako důstojnický kadet. Působil jako důstojník dělostřelectva, sloužil v Číně po dobu povstání boxerů. V letech 1907 až 1909 navštěvoval Mnichovskou vojenskou akademii a následně v letech 1909 - 1911 sloužil jako důstojník generálního štábu v Berlíně. Poté byl povýšen do hodnosti kapitána a do roku 1913 sloužil jako velitel dělostřelecké baterie bavorského 10. polního dělostřeleckého pluku v Erlangenu.

Před začátkem první světové války pracoval v generálním štábu bavorského prvního armádního sboru. V období války sloužil v rámci 11. pěchotní divize. Po povýšení do hodnosti majora byl v létě 1916 převelen na východní frontu. Následujícího roku se dostal do štábu korunního prince Ruprechta Bavorského. V první světové válce byl za svoje vojenské úspěchy vyznamenán řádem Maxe-Josefa, což bylo jedno z nejvýznamnějších bavorských vyznamenání, tento řád jej opravňoval používat titul Ritter (rytíř).

Po skončení světové války von Leeb zůstal ve Freikorpsu. V roce 1923 se zúčastnil potlačení nacistického pivního puče. Následně byl velitelem skupinového velitelství 7. V této funkci dosáhl hodnosti generálporučíka. Ve volbách roku 1938 odešel na protest proti Fritschově aféře z armády.

V září byl povolán Hitlerem zpět, aby velel vojsku, které obsazovalo Sudety. Od léta 1939 stál v čele skupiny armád C, která měla krýt západní frontu, zatímco probíhal útok na Polsko. V době západního tažení, jeho jednotka úspěšně prorazila Maginotovu linii. Za tento úspěch byl v létě roku 1940 povýšen do hodnosti polního maršála a byl mu udělen Rytířský kříž. Na jaře roku 1941 byl pověřen vedením skupiny armád Sever, která pronikla až k Leningradu. Jeho skupina armád měla za úkol postupovat Pobaltskými zeměmi, zajistit přístavy, obsadit Leningrad a podle možnosti dosáhnout Archangelsk. Nejprve se mu sice podařilo postoupit o 900 km, ale před Leningradem byl zastaven silnou obranou. Od října do prosince vedl těžké boje o Tichvin. V důsledku silných protiútoků sovětských vojsk vedených sovětským maršálem Kirillem Mereckovem nemohl zasáhnout do bojů o Moskvu. Němci ztratili přibližně 45 000 vojáků a nepodařilo se jim ani dobýt Leningrad. Leebovi se nelíbilo, jak mu do jeho velení zasahuje Hitler a proto v lednu roku 1942 požádal o uvolnění z funkce. Hitler jeho návrh přijal.

Poté, co byl polní maršál von Leeb zajat dne 2. května roku 1945 americkými vojsky ve městě Hohenschwangau, strávil následně dva roky v zajetí, kde byl vyslýchán. Dne 13. května roku 1947 s ním byl zahájen soudní proces a stal se jedním z hlavních obžalovaných v procesech s nejvyššími představiteli wehrmachtu. Obžaloba obvinila polního maršála von Leeb z válečných zločinů proti sovětským válečným zajatcům a civilnímu obyvatelstvu. Ze třech bodů obžaloby byl shledán vinným pouze v jednom a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v délce 3 roků. Avšak vzhledem k dvěma rokům stráveným v americkém zajetí byl dne 27. října roku 1948 propuštěn na svobodu.

Po propuštění strávil polní maršál Wilhelm rytíř von Leeb zbytek svého života v tichosti s rodinou v bavorském městě Füssen, kde také dne 29. dubna roku 1956 zemřel.