Wilamowice

Obec byla poprvé zmiňována v roce 1326 jako Novovillamowicz. Její zakladatelé, němečtí kolonisté patrně v čele s jistým Vilémem, dříve založili dnešní Starou Wieś (Wilhelmsdorf/Wymysdiüf), která se však na rozdíl od Wilamowic časem poslovanštila. Mezi místními se traduje, že jejich předkové přišli z Vlámska, Fríska či Skotska, moderní lingvistické a etnografické výzkumy však tuto hypotézu vyvracejí a vidí přímou spojitost mezi Vilamovany a slezskými Němci.

Oblast patřila Osvětimskému knížectví a s ním byla součástí nejdříve Koruny království českého, poté v letech 1457–1772 Polska, resp. polsko-litevské říše, a následně Habsburské monarchie. Z kulturně-geografického hlediska se řadí k Malopolsku neboli Západní Haliči.

V roce 1808 se vilamovští sedláci za 30 tisíc rýnských zlatých vykoupili z poddanství a roku 1818 obec získala městská práva. Při rakouském sčítání lidu v roce 1900 uvedlo 67 % obyvatel Wilamowic obcovací řeč německou a 33 % polskou, vedle 97,2 % katolíků zde žili 42 židé. Významnou hospodářskou úlohu ve městě hrál obchod a textilní výroba.

Mezi zdejší památky patří novogotický kostel s 72 m vysokou věží stavěný mezi lety 1923 až 1984 a zástavba kolem náměstí (Rynku) z přelomu 19. a 20. století včetně radnice a budovy školky zvané Ochronka sv. Anny.

Uvítací cedule s nápisem Vítejte ve Wilamovicích vilamovsky

Zvláštností městečka je vlastní jazyk – vilamovština. Jedná se o středoněmecký dialekt, který je dnes jediným pozůstatkem někdejšího bílsko-bělského jazykového ostrova a od 19. století se, mj. zásluhou básníka Floriana Biesika, řadí k tzv. spisovným mikrojazykům (srov. Łysohorského laština).

Na rozdíl od ostatního německého obyvatelstva v regionu, nebyli Vilamované po druhé světové válce podrobení důslednému odsunu, a to díky tomu, že se většina jich hlásila pouze k regionální identitě, nikoli německé národnosti a německému státu. Nicméně poválečné perzekuce, včetně vyhánění z domovů polskými sousedy bezprostředně po válce, a dokonce oficiální zákaz používat na veřejnosti nepolský jazyk v letech 1945–1956 vedly k zastavení mezigeneračního přenosu. V současnosti vilamovštinu ovládá pouze kolem 50 představitelů nejstarší, ještě před válkou dospívající, generace a skupina mladých nadšenců soustředěných kolem spolku Wilamowianie, kteří se věnují co nejúplnějšímu zdokumentování místního jazyka a usilují o jeho alespoň částečnou obrodu.

Podle odhadů dnes ve městě žije zhruba 1 800 potomků původních Vilamovanů.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Wilamowice na Wikimedia Commons
• Webové stránky gminy Wilamowice
• O jazyku a původu Vilamovanů na stránkách „Jazykové dědictví Polska“