Vykradači vraků

Námět ke své třetí opeře našla Ethel Smythová již v létě roku 1886, kdy podnikla pěší túru se svou sestou Violet a jejím manželem Dickem Hippisleym po pobřeží Cornwallu. Tehdy navšítili i jeskyni „The Piper's Hole“ na Scilly, za přílivu zaplavovanou, a tento zážitek byl inspirací pro závěrečné dějství Vykradačů vraků. V té době a při pozdějších návštěvách Smythová rovněž sbírala pověsti a vzpomínky o lidech, kteří lákali lodi, aby ztroskotaly na útesech, a seznámila se s místní podobou nonkonformního křesťanství.[3] „Od těch dob mne pronásledovaly dojmy z tohoto podivného světa z doby před více než sto lety; vykrádání lodí přilákaných na útesy paděláním nebo zhasnutím pobřežních světel; nelítostné vraždění jejich posádek; a se vším tím zakořeněná nábožnost keltského obyvatelstva tohoto neúrodného výběžku.“[4]

Na samém počátku 20. století, po dokončení opery Les, poslala Smythová své zápisky a poznámky příteli a občasnému milenci Henrymu Bennetovi Brewsterovi, aby je zpracoval na libreto. Brewster již se Smythovou spolupracoval na libretech k jeím operám Fantasio a Les. Jakožto Američan vychovaný ve Francii,[5] trval na tom, že libreto sepíše ve francouzštině, svém „poetickém“ jazyce.[6] Smythová souhlasila, protože šance na uvedení nové opery ve francouzskojazyčné podobě byl větší než v případě angličtiny. Po premiéře Lesa v Covent Garden roku 1903 se dali oba do práce a v objemné korespondenci mezi nimi vzniklo brzy celé libreto; rovněž práce na hudbě šla skladatelce podle jejich vzpomínek od ruky a na sklonku roku 1904 operu s názvem Les Naufragers dokončila.[7]

Nové divadlo (Neues Thater) v Lipsku, kde měli Vykradači vraků premiéru

Smythová usilovala nejprve o provedení Vykradačů vraků v jejich původním jazyce. Uvedení v Paříži bylo nemožné, ale doufala v provedení v Covent Garden, kde v letech 1901–1907 zajišťova operní sezóny francouzský skladatel a dirigent André Messager. O hlavní roli Thirzy projevila zájem slavná sopranistka Emma Calvé, jenže ta se v té době dostala do konfliktu s Messagerem, což ukončilo i naděje na uvedení opery.[5] Calvé se chystala uspořádat vlastní operní sezónu v londýnském Waldorf Theatre, kde chtěla uvést i Vykradače vraků, ale ta se neuskutečnila; rovněž jednání s operními divadly v Monte Carlu a Bruselu nevedlo k úspěchu.[5][8] V původním jazyce libreta se Vykradači vraků dosud (2021) nikdy nehráli.[2]

Smythová se proto obrátila na svého známého z doby studií v Německu, dirigenta Arthura Nikische, který se stal v roce 1905 ředitelem opery v Lipsku.[5] Ten byl libretem i hudbou nadšen a operu ihned přijal k provozování. Smythová dala libreto – které Brewster prezentoval pod pseudonymem H. B. Leforestier[2] – přeložit do němčiny (H. Decker a John Bernhoff).[9] Roku 1906 však Nikisch pro neshody s městem kvůli rozpočtu a jiné pracovní vytížení ze své funkce odstoupil a smlouvu se Smythovou zdědil druhý kapelník Richard Hagel.[5][10]

Smythová se s Hagelem sice setkala a byla spokojena, zkoušek se však proti svému zvyku neúčastnila. Když přijela na premiéru 11. prosince 1906, zjistila, že Hagel bez konzultace s ní učinil v partituře (objektivně příliš dlouhé) neschválení škrty, zejména v posledním dějství, které se tím změnilo podle Smythové v „nesrozumitelnou změť“.[11] Premiéra byla přesto úspěšná, při 16 děkovačkách se ukázala i skladatelka a následné recenze v tisku byly relativně příznivé – zejména ve srovnání s nelítostným odsudkem, kterého se dočkala skladatelčina předchozí opera Les při své premiéře v Berlíně roku 1902. Smythová však přesto trvala na zrušení některých škrtů, a když narazila na odporu dirigenta i ředitele divadla, posbírala v orchestřišti všechny nástrojové hlasy i plnou dirigentskou partituru a odjela do Prahy. Tím byla další představení v Lipsku znemožněna a čin vyvolal nemalé pozdvižení.[5][12]

Plakát ke světové premiéře Vykradačů vraků v Lipsku 10. listopadu 1906

Vykradači vraků jsou zralým hudebním dílem. Oproti předchozím dvěma operám psaným pro německá jeviště – Fantasio a Les – je tato opera námětem britská a rovněž styl hudby je originálnější.[13] Opera je prokomponovaná, vyskytují se však obrysy uzavřených čísel, jako Markova píseň The wind is cold, the sky is sad a Avisina píseň Fleeting is a maiden's favour, tanec na konci 1. dějství nebo milostný duet ve 2. dějství.[5] Charakteristickým znakem této opery je „evokace moře nejrůznějšími orchestrálními efekty; moře je spoluhráčem v dramatu, charakterizovaným se vší dovedností, kterou se vyznačuje pečlivá charaktterizace lidských protagonistů“ (Elizabeth Jane Kertesz).[13] Charakteristickým rysem – který byl však také kritizován – je neustálé řetězení hudebních vrcholů, což muzikolog Stephen Banfield popisuje jako „neúnavný neklid – žádnému hudebnímu parametru není dovoleno, aby se stal byť jen na okamžik předvídatelným, pohodlným nebo sentimentálním“.[14] Pro Smythovou je příznačná hutná orchestrace, která v tomto případě nebyla kritizována jako nepatřičná jako u jejích kratších nebo komických oper. Zpěvní party jsou dosti náročné intonačně – kvůli četnosti velkých intervalových skoků – i rytmicky.[15]

Z uměleckých vzorů bylo, jako u celého díla Ethel Smythové, poukazováno na vliv Richarda Wagnera, avšak nepřímý. Z jejích šesti oper právě Vykradači vraků nejvíce využívají techniku příznačných motivů, i když odlišným způsobem než Wagner,[16] a za vágně wagnerovskou lze považovat i bohatou orchestraci a význam ryze orchestrálních pasáží. Podle muzikologa Ulricha Schreibera však „po wagnerismu přelou [19. a 20.] století není – až na náznak Bludného Holanďana v předehře – ani stopy“.[5] Rovněž Stephen Walsh v The Penguin Opera Guide míní, že Smythová „není žádný wagnerián: používá jeho motivickou techniku, ale struktura, orchestrace, ba zčásti i dramatická hustota její hudby ukazují znalost děl Richarda Strausse“.[17] Wagnerovský vliv lze spatřovat v tématu „sebeobětování a vykoupení prostřednictvím osvíceného utrpení“ – nejčastěji citovaná je v této souvislosti právě Wagnerova „námořní“ opera Bludný Holanďan.[18] Sama Smythová tvrdila, že na rozdích od jejích předchozích děl jsou Vykradači vraků „v mém pozdějším stylu, tj. zcela pryč z německého lesa“.[19] Významnou úlohu sborů lze považovat za příznak anglické chorální tradice. Italský muzikolog Matteo Sansone pro námět i některé rysy zpracování řadí Vykradače vraků mezi díla ovlivněná italským verismem (podobně jako třeba Janáčkovu Její pastorkyni nebo d'Albertovu Nížinu); například kontrast sborů zaznívajících z modlitebny s dějem odehrávajícím se před ní připomíná Mascagniho Sedláka kavalíra[5]. Český hudební kritik a libretista Richard Batka považoval operu za „nepochybně francouzskou“, podobně soudil Walter Niemann a další kritici;[16] zejména zmíněná Avisina píseň připomíná árii Les tringles des sistres tintaient z Carmen.[15] Nepochybné jsou i ozvuky lidové hudby z Cornwallu, a to i v chorálních částech.[20] Smythová do své tvorby lidové melodie zapracovávala, pro Markovu píseň The wind is cold, the sky is sad, která byla v tomto ohledu recenzenty často citována, však zatím žádný konkrétní lidový zdroj nalezen nebyl.[21] Řada muzikologů upozornila na některé podobnosti Vykradačů vraků s operou Peter Grimes (1945) Benjamina Brittena, která jako první anglická opera dosáhla světové proslulosti.[17]

Muzikoložka Kathleen Daleová, autorka první souborné práce o hudbě Ethel Smythové, označila Vykradače vraků za „operní mistrovský kus“ této skladatelky; vyzdvihovala jeho univerzalitu a dramatičnost.[22] Stephen Banfield v The New Grove Dictionary of Opera hodnotí (jako již skladatelčini současníci) výše instrumentální části a orchestraci než lyrická sóla, ale největší přednost shledává v „dramatické strategii“ této opery.[23] Podle Stephena Walshe „ve svých nejlepších místech […] mají vykradači vraků skutečnou hudebně-dramatickou sílu. Ale také příliš snadno zklouzávají do operní konvence a jako celek […] postrádají silnou vlastní hudební osobitost.“ Jsou podle něj „slavní jako krok k britské národní opeře“.[17] Ulrich Schreiber poukazuje na „vysoké kvality“ Vykradačů vraků, ale i na jejich scénickou náročnost bránící většímu rozšíření.[5]

Již v době přípravy premiéry v Lipsku radil Arthur Nikisch Smythové, aby se na Lipsko nespoléhala a zajistila si jiná uvedení. Spojil ji se svým přítelem Angelo Neumannem, ředitelem Královského zemského německého divadla v Praze. Neumann nejprve odmítl s odkazem na příliš mnoho předchozích závazků a nedostatek prostředků, ale Brewster nabídl Neumannovi za uvedení vysokou sumu 1000 britských liber a Neumann přijal. Smythová přijela do Prahy projednat s Neumannem a šéfdirigentem Leo Blechem – jenž prý byl dílem nadšen – podmínky a obsazení a byla ujištěna o tom, že inscenace bude na úrovni.[24]

Když však Smythová přijela z Lipska do Prahy, ukázalo se, že podmínky nebyly ideální: Neumann se zotavoval z těžkého záchvatu mrtvice a nemohl do dění v divadle zasahovat, Blech odešel a nový kapelník Paul Ottenheimer měl jiné názory. Podle vzpomínek Smythové byla Brewsterova finanční podpora veřejným tajemstvím a všichni očekávali další peníze za úsluhy. Nasazení své opery byla Smythová nucena si vynutit hrozbou žaloby a Vykradači vraků byli nakonec uvedeni proto, aby německé divadlo neztratilo tvář v konkurenci s Národním divadlem. Přesto byli Vykradači vraků uvedeni velmi brzo, již 12. prosince 1906. To se projevilo na tom, že nebylo dost času na zkoušky, zejména pro orchestr.[25] Představení trvalo ještě kratší dobu než v Lipsku, a je proto zřejmé, že byly provedeny škrty – tentokrát zřejmě za spolupráce se Smythovou.[26] S celkovým provedením však byla Smythová velmi nespokojena.[5]

Po premiéře následovaly čtyři reprízy (20. prosince 1906 a 12. ledna, 29. ledna a 24. dubna 1907), což by neukazovalo na nějakou blamáž; ostatně Richard Batka referuje o tom, že u publika měli Vykradači vraků úspěch,[27] a Ernst Rychnovsky upozorňuje, že přijetí repríz bylo vřelejší než u premiéry[28]. Většina recenzí denního tisku – navíc pod vlivem skandálu v Lipsku – však byla zcela nepříznivá; tak například operu strhal Felix Adler v deníku Bohemia, jenž svou recenzi plnou protifeministických narážek zakončil slovy: „Člověk se ptá, jak se stalo, že byl proveden takový zmetek, jak k tomu přijdou nevinní diváci, že musí celý večer poslouchat takovou nehudbu…“.[29] Dopisovatel vídeňského časopisu Der Humorist pod šifrou Haimon Vykradače vraků označil za „vrchol Kilimandžára co do nedostatku talentu a nevkusu“. V českojazyčném tisku byly ohlasy pražského uvedení jen řídké, krátké a nepřesné.[30] Nuancovanější byla například kritika Ernsta Rychnovského pro Musikalisches Wochenblatt, který sice vyčítal opeře mj. „přehnaný realismus“, „průrazné, křiklavé disonance“ a „vyčerpávající neklid“ a postrádal „laskavost“ – místo ní byla hudba „robustní a kostnatá, veskrze neženská“. Přesto nepochybuje nejen o skladatelčiných znalostech a dovednostech, zejména v instrumentaci, ale i o jejím talentu a výžném uměleckém záměru.[28] Podrobnou a pronikavou kritiku Vykradačů vraků napsal Richard Batka. I když není ve všem pozitivní, zastává se skladatelky a jejího díla a popisuje i vlastní zkušenost, kdy po prvním poslechu na generální zkoušce považoval tuto operu za zcela špatnou a vysmíval se jí, aby až několikerým opětovným poslechem ocenil její originalitu a uměleckou hodnotu.[31] Smythová si také této kritiky velmi cenila.[32]

Vykradači vraků byli teprve druhou operou profesionálně provedenou v Praze, jejíž hudbu napsala žena. Předcházel jí singspiel Rinaldo a Alcina Marie Theresie Paradisové roku 1797. Následovala až po téměř sto letech roku 2002 Žirafí opera Markéty Dvořákové.

Dirigent Bruno Walter, příznivce Ethel Smythové a jeden z prvních dirigentů Vykradačů vraků, fotografie z roku 1912

Po neúspěchu v Praze zamířila Smythová do Vídně, kde se snažila získat pro uvedení Vykradačů vraků ve Vídeňské dvorní opeře jejího tehdejšího ředitele Gustava Mahlera. Nesetkala se s ním, dílo však nadšeně přijal Mahlerův pomocník, dirigent Bruno Walter, který se stal jedním z jejích největších propagátorů. Podle Smythové měl Mahler v úmyslu její operu uvést, měl však již tehdy spory s intendancí divadla a roku 1907 odešel. Podařilo se mu údajně získal příslib od svého nástupce Felixe Weingartnera, ale ten se ukázal planým; přestože Smythová zapojila své diplomatické a společenské konexe u vídeňského císařského dvora, byla její opera roku 1908 dvorní operou odmítnuta. Bruno Walter alespoň na koncertech uváděl mezihru Na útesech corwallských a po nastoupení na místo ředitele opery v Mnichově prosadil uvedení Vykradačů vraků tam, inscenaci plánovanou na únor roku 1915 však překazila první světová válka.[5][33]

Thomas Beecham, jenž dirigoval britskou premiéru Vykradačů vraků, fotografie z roku 1910

Smythová tedy pořídila vlastní překlad opery do angličtiny a pokoušela se ji uplatnit v Británii, což však bylo velmi obtížné pro nedostatek divadel otevřených britské tvorbě. Syndikát Covent Garden její dílo – před podporu tisku – odmítl.[34] Skladatelce se podařilo ukázat londýnskému publiku nejprve Na útesech cornwallských na koncertu 2. května 1908, kdy London Symphony Orchestra dirigoval její starý příznivce Arthur Nikisch, a podstatné úryvky z opery pak na koncertě 30. května 1908 v Queens Hall, financovaném Brewsterem, kdy roli Thirzy zpívala Blanche Marchesi a dirigoval opět Nikisch.[35] Příznivý ohlas Smythovou povzbudil k uspořádání vlastní inscenace. S finanční pomocí americké milionářky Mary Dodgeové si na šest představení pronajala londýnské His Majesty's Theatre a dirigenta Thomase Beechama s jeho orchestrem. Britská premiéra Vykradačů vraků se konala 22. června 1909, Marka zpíval John Coates a Thirzu Clementine de Vere Sapio. Smythové se podařilo zorganizovat i návštěvu krále Eduarda VII., královny Alexandry a princezny Viktorie. Smythová nebyla spokojená s tím, že Beecham napěchoval zkoušky jen do 10 dnů, ale s výsledkem byla spokojena. I ohlas u obecenstva byl příznivý, smluvně omezený počet předstvení však neumožnil, aby opera získala skutečnou popularitu.[36]

Roku 1910 vytvořil Beecham vlastní operní společnost, Beecham Opera Company, a zařadil Vykradače vraků do své první londýnské sezóny v Covent Garden. Sezóna byla velmi úspěšná, populárnější novinky – zejména Straussova Elektra – však Vykradače vraků vytlačily, takže se nakonec konala jen dvě představení (jedno dirigoval Bruno Walter).[37] Patrně pro tuto příležitost provedla Smythová úpravy a vypracovala definitivní znění opery, z níž zmizely pasáže vedené jako melodram – výsledná verze je plně zpívaná – a provesla různé škrty a kondenzace, zejména v prvním dějství.[38] Beecham plánoval další uvedení pro sezónu 1921, ale na podzim 1920 jeho společnost zkrachovala.[39] Koncertně se však v té době hojně uváděly obě předehry a milostný duet ze 2. dějství, a to i v Německu.[40] Roku 1931 uvedla novou inscenaci Covent Garden, dirigoval Sir John Barbirolli. Londýnské divadlo Sadler's Wells Theatre, v meziválečném období významné místo pro anglickou operu, uvedlo Vykradače vraků v říjnu 1939 jako svou poslední inscenaci před tím, než bylo na dobu války zavřeno.[41] Byla to poslední inscenace za života Smythové (zemřela roku 1944).

I po druhé světové dálce se Vykradači vraků hráli sporadicky ve Velké Británii. 11. dubna 1972 byli poprvé hráni ve Skotsku (v glasgowském King's Theatre).[42] Oživení zájmu o dílo Smythové (a jejích současníků z generace tzv. „anglické hudební renesance“), včetně Vykradačů vraků, lze sledovat od 90. let 20. století. Roku 1993 byla tato opera poprvé znovu uvedena v Německu, a to v Hagenu pod názvem Strandpiraten,[5][43] a opětovně roku 2007 v Gießenu, tentokrát pod názvem Strandräuber (dirigoval Carlos Spierer).[44] Zvlášť významné bylo poloscénické provedení na BBC Proms dne 31. července 1994, kdy Anne-Marie Owens zpívala Thirzu, Justin Lavender zpíval Marka, Peter Sidhom zpíval Pascoea, David Wilson-Johnson zpíval Lawrence, Judith Howarth zpívala Avis, Anthony Roden zpíval Tallana, Brian Bannatyne-Scott zpíval Muže a Annemarie Sand zpívala Jacka, spolu s Huddersfield Choral Society (sbormistr: Jonathan Grieves-Smith) a orchestrem BBC Philharmonic řízeným smythovskou specialistkou Odaline de la Martinez. Představení bylo provedeno na oslavu 50. výročí skladatelčina úmrtí a položilo základ pro pozdější inscenace. Bylo rovněž zaznamenáno naživo v Royal Albert Hall a vydáno na CD.

Dirigent Leon Botstein, který dirigoval první provedení Vykradačů vraků ve Spojených státech

Vykradače vraků dále uvedla Duchy Opera v sále „Hall for Cornwall“ v Truro, roku 2006 na oslavu století od světové premiéry této opery. Bylo to první představení v Cornwallu, dějišti opery. Redukovanou orchestraci pro tento účel pořídil Tony Burke a libreto upravila Amanda Holdenová, orchestr řídil Paul Drayton a režíroval David Sulkin. 30. září 2007 byla tato opera poprvé hrána ve Spojených státech amerických, a to koncertně v podání American Symphony Orchestra řízeného Leonem Botsteinem v Lincolnově centru v New Yorku.[4][45] Týž dirigent stál za úspěšnou regulérní inscenací v rámci festivalu Bard SummerScape Opera roku 2015 (Annandale-on-Hudson). Režii měl Thaddeus Strassberger, Marka zpíval Neil Cooper, Thirzu Katharine Goeldner, Avis Sky Ingram a Pascoa Louis Otey.[46]

Další anglickou inscenaci Vykradačů vraků připravila Arcadian Opera v listopadu 2018 v The Roxburgh Theatre ve Stowe na oslavu stého výročí volebního práva žen v Británii a zásluh Ethel Smythové o ně. Kriticky úspěšnou inscenaci dirigoval Justin Lavender (který zpíval Marka v roce 1994 na Proms) a režírovala Alison Marshallová. Marka zpíval Brian Smith Walters, Thirzu Jennifer Parkerová, Avis April Fredericková a Pascoea Steven East.

V prosinci 2019 operu – tentokrát pod původním německým názvem Strandrecht – uvedelo experimentální divadlo Lichthof Theater Hamburg. Hudba Smythové byla redukována pro klavír a částečně nahrazena elektronickými kompozicemi skladatelky Tung Čou. Režisérka Kerstin Steebová text aktualizovala na téma záchrany (uprchlíků) na moři přes odpor „pobřežního“ obyvatelstva; rovněž posílila aktivní roli Thirzy. Zpívali Ferdinand Keller (Marc), Isabel Reinhard (Avis), Lisa Florentine Schmalz (Thirza) a Mathias Tönges (Pasko).[47]

Inscenace Island City Opera v Alamedě plánovaná na březen 2020[48] byla zrušena v důsledku pandemie covidu-19, stejně jako koncertní provedení plánované na 14. března 2021 v londýnské Queen Elizabeth Hall.

Pikola, dvě flétny (2. též pikola), dva hoboje, anglický roh, dva klarinety (B a A), basklarinet (B a A), dva fagoty, kontrafagot; čtyři lesní rohy (F), dvě trubky (C), dva pozouny, basový pozoun, tuba; tympány, triangl, tamburína, vířivý buben, činely, basový buben; harfa; varhany; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).

• 1994 (CD Conifer Classics, reed. 2018 Retrospect Opera) Zpívají: Anne-Marie Owens (Thirza), Justin Lavender (Mark), Peter Sidhom (Pascoe), David Wilson-Johnson (Lawrence), Judith Howarth (Avis), Anthony Roden (Tallan), Brian Bannatyne-Scott (Harvey/A Man), Annemarie Sand (Jack). Huddersfield Choral Society a BBC Philharmonic Orchestra řídí Odaline de la Martinez. Živá koncertní nahrávka z Royal Albert Hall.

Vedle toho existuje několik nahrávek samotné předehry.