Žirafí opera

Žirafí opera Markéty Dvořákové vznikla v době, kdy skladatelka studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1998–2003).[1] Námět jí doporučil novinář Ladislav Čumba po poslechů její skladby Nezelený muž na text Hanse Arpa.[2] JAMU tuto operu doporučila do druhého dílu cyklu inscenací nových oper Bušení do železné opony, který ve Státní opeře Praha a následně v Národním divadle v letech 2001 až 2006 pořádali Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Žirafí opera byla uvedena 10. listopadu 2002 společně s operou Don Juan v pekle Karla Škarky, studenta zpěvu rovněž z JAMU. Inscenace vznikla ve spolupráci Národního divadla s Komorní operou Hudební fakulty JAMU Brno, pěvecky účinkovali studenti JAMU a Konzervatoře Brno a posluchači JAMU spolu s orchestrem Musici boemi rovněž tvořili orchestr, který obě opery doprovázel.[3][2]

Hudba Žirafí opery je relativně tradicionalistická, Dvořáková v ní uplatňuje svou melodickou invenci. Poměrně krátký, ale již v původní prozaické verzi jazykově vybroušený a zpěvný text je v opeře často až mnohonásobně úryvkovitě opakován – i proto trvá její provedení až čtyřicet minut. Některé motivy se navracejí, zejména průvodní smutná píseň žiraf. Hudba text podbarvuje a podtrhuje jeho význam, přičemž dbá o jeho srozumitelnost. Je často ilustrativní a nevyhýbá se komickým efektům (např. při popisu Dědkovatého dědka nebo tance mouchy tse-tse). Zachovává přitom pohádkovou atmosféru, kterou v premiérovém nastudování podtrhovaly i kostýmy a videoprojekce. I přes omezený počet postav na jevišti má výraznou úlohu tanec. Orchestr je omezen na minimum (8 nebo 12 hráčů) a významnou úlohu v něm hraje rozmanitá skupina bicích nástrojů.[4]

Kritický ohlas na Žirafí operu Markéty Dvořákové byl velmi příznivý. Například kritik časopisu Harmonie Tomáš Kučera ji označil za „skvělou“[5] a podle operní kritičky Heleny Havlíkové je tato opera – vedle barokně-minimalistických oper Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara – nejživotnějším výsledkem boomu nové české opery kolem roku 2000.[6][7][8] Příznivě referoval rovněž Josef Herman v Hudebních rozhledech.[9] Jaroslav Šťastný v časopise HIS Voice zhodnotil Žirafí operu jako „pokus mladistvý a v mnoha ohledech ještě nedozrálý, ale nutno říci, že zdařilý“; hudba Dvořákové se podle něj „sice pohybuje v poměrně konvenčních kolejích […] ale vytváří příjemnou, svěže naivistickou atmosféru dílka“.[10] Kritika (vedle již zmíněných např. Martin Smolka[10]) vedle samotného díla oceňovala jeho hudební i scénické ztvárnění. Markéta Dvořáková byla za Žirafí operu nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2002 a získala Prémii Nadace Leoše Janáčka za rok 2003 a v témže roce Cenu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy.[1]

Žirafí opera je historicky první opera uvedená Národním divadlem a zkomponovaná ženou (viz seznam oper hraných v Prozatímním a Národním divadle).

Po pražské premiéře byla Žirafí opera provedena v témže provedení i v Brně, a to v Bezbariérovém divadle Barka 5., 6. a 7. prosince 2002. V roce 2007 ji nastudovali studenti Janáčkovy konzervatoře v Ostravě; dirigoval Jan Šrubař, režii měla Irena Rozsypalová a choreografii uspořádala Jana Tomsová. Představení zahráli 17. a 18. října v Ostravě a 19. října v Opavě.[3][11][12][13][14]

Již při tvorbě Žirafí opery Dvořáková konzultovala skladatele Ivo Medka, s nímž pak přímo spolupracovala na svých dalších operách MrTVÁ? (2004), Alice in bed (2013)[15][1] a Věčná slečna Bledá.[16]

(Předehra) V předehře zaznívá hlavní téma – píseň žiraf. Vypravěči vysvětlují, že žirafy jsou němé, a proto jim jejich píseň zůstává zavřena v hlavě.

(1. obraz) V Africe. Žirafy zpívají svou píseň (Bývaly kdysi žirafy) – bývalo mnoho žiraf, ale brzy nezbude žádná, protože je člověk postřílí. Přítomni jsou lovci: Syn dědkovatého dědka a jeho Přítel. – V Paříži na náměstí Němé ženy. Vypravěči komentují příchod a vzhled Dědkovatého dědka v kabátě ze žirafí kůže.

(2. obraz) Dědkovatý dědek se prochází a prozpěvuje si o svém kabátě. Jak popisují Vypravěči, potkává se přitom s jiným Dědkovatým dědkem. Ten se ho mimo jiné vyptává na syna obchodujícího v koloniích a Dědkovatý dědek se chlubí, že syn obchoduje se žirafami. Druhý Dědkovatý dědek obdivuje jeho syna i kabát. – V tom okamžiku jdou kolem dvě žirafy. Oba Dědkovatí dědci jsou z toho v rozpacích a na záchranu situace zpívají obdivnou a sentimentální píseň o žirafách. Žirafy je minou bez povšimnutí.

(3. obraz) V Africe. Vzduchem létá moucha tse-tse. Syn dědkovatého dědka a jeho Přítel jsou na lovu žiraf; syn žirafy vyvolává k pohybu a jednu zastřelí. Nechává se s ní fotografovat. Pak ale zbledne. Přítel se ho ptá, zda ho bodla moucha; Syn neví, ale klesá na zem vedle mrtvé žirafy a usíná na řadu let. Přítel utíká a moucha ho pronásleduje. – Všichni se vracejí na scénu k finále. Kdo ví, jak to všechno je: „Syn usnul, člověk by řekl, že je mrtev. Žirafa je mrtvá, člověk by řekl, že spí.“[18]

Jedna flétna, jeden hoboj, dva fagoty; dvě soupravy bicích nástrojů: vibrafon, troje činely, čtyři temple blocks, hi-hat, dva kravské zvonce, triangl, řehtačka, velký buben, vířivý buben, čtyři tom tomy, bič; troje housle, tři violy.[19]

Čtyři úryvky z opery jsou obsaženy na komerčně nedostupném CD Bušení do železné opony I-IV (T-906.506.599-8) z roku 2004.[20] V Archivu Národního divadla se nachází i obrazový záznam celé opery.[21]