Vrtulový člun

Nejstaršími předchůdci vrtulových člunů byla plavidla zkonstruovaná pro testování leteckých motorů. Ošklivé káčátko z roku 1905 byl vlastně jakýsi provizorní katamarán poháněný leteckou vrtulí, kterou roztáčel vodou chlazený letecký motor o hmotnosti 1100 kg. Toto plavidlo se dokázalo pohybovat rychlostí nanejvýš 6,5 km/h. Graham Bell však předpokládal, že pokud by se zcela podařilo vyloučit odpor, mohlo by díky „rychlé rotaci vrtule“ teoreticky vyvinout rychlost mezi 50 až 65 km/h,[7] což je srovnatelné s některými dnešními vrtulovými čluny. V roce 1907 zkonstruoval brazilský průkopník letectví Alberto Santos-Dumont podobný katamarán a použil k jeho označení termín křídlový člun.[8]

Významný posun k moderním vrtulovým člunům znamenal rovněž člun francouzských průkopníků letectví bratří Tellierů z roku 1907. Jejich motorový člun nazvaný La Rapière II (Rapír II) byl 8 m dlouhý a poháněla ho vrtule, jež vyčnívala z vody a byla spojena s čtyřválcovým motorem firmy Panhard & Levassor o výkonu 20 koní.[8] Řízení zajišťovalo klasické kormidlo spojené s volantem. S dvoučlennou posádkou dosahoval člun rychlosti až 26 km/h, s tří- až čtyřčlennou posádkou pak 25 km/h.[8]

Svého prvního skutečného využití se vrtulové čluny dočkaly v roce 1915, kdy je britská armáda nasadila jako Lambertovy vodní kluzáky v mezopotámském tažení [pozn. 2] na blízkovýchodním válčišti první světové války. Byly to malé pancéřované čluny s plochým dnem poháněné velkou letadlovou vrtulí, která jim umožňovala dosahovat rychlosti až 88 km/h.[9] Sloužily převážně k průzkumu na řece Tigris.[6] První z těchto člunů, HG 1 Ariel, byl postaven s využitím motoru a vrtule havarovaného dvouplošníku Farman MF.7. Po úspěšném nasazení Arielu objednala Británie od společnosti De Lambert sedm dalších vrtulových člunů. Do konce války v roce 1918 jich bylo ve službě již 9.[10]

Po válce sloužily Lambertovy kluzáky jako převozní čluny mimo jiné na čínské řece Jang-c’-ťiang a jejím přítoku Chuang-pchu-ťiang. Vyráběly se sice ve Francii, ale kompletovaly se v Šanghaji. Měly jen 18 cm hluboký ponor a dokázaly plout rychlostí až 52 km/h. Lambertovy kluzáky našly rovněž široké uplatnění na americké řece Missouri a v mokřadech Everglades na Floridě.[9] Společnost Farman, která dodávala motory pro válečné Lambertovy kluzáky, stavěla ve 20. letech vlastní vrtulové čluny. Sloužily jako vodní taxíky, lehká nákladní plavidla či hlídkové čluny.

Evropské vrtulové čluny první třetiny 20. století se od těch současných dost lišily. Byly delší, měly vyšší trup, a jejich vrtule neměla ochrannou klec.[11] Také jejich systém řízení byl odlišný. Řídily se pomocí kormidla ponořeného ve vodě a ovládaného volantem. Rychlost se, stejně jako u automobilu, ovládala nožním pedálem. Moderní vrtulové čluny používají letecká směrová kormidla ovládaná pomocí páky.[10]

V Americe přišly vrtulové čluny do obliby v 30. letech, kdy si je nezávisle na sobě postavila řada Floriďanů, kteří většinou žili v oblasti Everglades.[5] Některé z těchto člunů se řídily dřevěným volantem, od něhož vedly ke kormidlu kožené opratě.[5][12]

S vylepšeným modelem přišli roku 1943 Cecil Williams, Leo Young a G. Hortin Jensen z Utahu.[13] Na plochý, 3,6 m dlouhý hliníkový člun namontovali letecký motor Continental o výkonu 40 koňských sil (30 kW). Řízení bylo poprvé svěřeno směrovému kormidlu, které měnilo nikoli směr proudu vody, ale směr vrtulového proudu. To bylo nejvýznamnější vylepšení, jež otevřelo cestu k moderním vrtulovým člunům.[14] Zajímavostí je, že tento člun neměl sedadlo a řidič v něm musel klečet.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Airboat na anglické Wikipedii.

• Aerosaně
• Vznášedlo
• Rotorová loď

• Obrázky, zvuky či videa k tématu airboat na Wikimedia Commons