Vladimir Horowitz

Jeho premiéra v Americe byla zahájena 12. ledna 1928 v Carnegie Hall. Provedl Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b-moll pod vedením Sira Thomase Beechama, který zde rovněž debutoval. Horowitz později říkal, že Beecham měl odlišné pohledy na tempo a že dirigoval zpaměti, aniž by dílo znal. Horowitzův úspěch u obecenstva byl fenomenální a další sólový recitál rychle následoval. Olin Downes, redaktor New York Times, kritizoval rozbroje mezi sólistou a dirigentem, ale vyzdvihl Vladimirovu až děsivou techniku a přenádherný tón ve druhé větě koncertu.

V roce 1932 poprvé účinkoval pod taktovkou dirigenta Artura Toscaniniho s Beethovenovým 5. klavírním koncertem Es dur a i poté spolupracovali ještě několikrát, na koncertech i při nahrávání. Od roku 1939 žil trvale v USA a v roce 1944 se stal americkým občanem.[1]

Navzdory své rostoucí slávě stále více pochyboval o svých klavírních schopnostech. Nervové vypětí při koncertech i náročné vysilující zkoušení se projevilo na jeho psychickém stavu. V průběhu kariéry několikrát zrušil svá vystoupení a tehdy nastala léta odmlčení – od 1936 do 1938, od 1953 do 1965, od 1969 do 1974 a od 1983 do 1985. Po návratu v roce 1965 pořádal sólové recitály jen zřídka. Posluchače jeho bravurní technika a interpretační umění při vystoupeních uvádělo do extáze. Na jeho první koncerty v Londýně po dlouhé pauze stáli lidé ve frontě dvě noci. [1]

Jeho televizní debut mu 22. září 1968 uspořádala televize CBS v Carnegie Hall.

Účinkoval v mnoha nahrávkách. Začal v roce 1928 po příjezdu do Spojených států. Jeho první nahrávka vznikla pro společnost RCA Victor. Z důvodu ekonomických dopadů Velké hospodářské krize v Americe vydavatelství RCA souhlasilo s vydáváním svých nahrávek evropských mistrů přes svou pobočku HMV v Londýně. Horowitzovou první nahrávkou byl Rachmaninův 3. klavírní koncert s Albertem Coatesem a Londýnským symfonickým orchestrem. Jednalo se o první nahrávku tohoto díla vůbec. Do roku 1936 pokračoval v nahrávání pro HMV převážně sólových kusů, včetně proslulé Lisztovy Sonáty h moll z roku 1932. Od roku 1940 se znovu soustředil na působení v USA.

Nahrál Brahmsův Klavírní koncert č. 2 a o rok později Rachmaninův č. 1, oba s NBC symfonickým orchestrem pod vedením Artura Toscaniniho. Od 1953, po svém odchodu do důchodu, vytvořil řadu nahrávek Scriabina a Clementiho, jeho první stereo nahrávku z roku 1959 věnoval Beethovenovým sonátám.

Po roce 1962 tvořil vysoce ceněné nahrávky pro Columbia Records – v první řadě koncert v Carnegie Hall (1965) a koncert pro televizi CBS (1968). V roku 1969 se vrátil k nahrávání ve studiu Kreislerianou skladeb Roberta Schumanna.

V roce 1975 pokračoval v nahrávání pro RCA Victor a do 1989 nahrál sérii živých vystoupení, včetně Mozartova Klavírního koncertu č. 23. V této době byly natočeny také čtyři filmové dokumenty o Vladimiru Horowitzovi. Jeho poslední studiová nahrávka byla dokončena čtyři dny před jeho smrtí.

V roce 1944 začal spolupracovat s vybranými klavíristy. Jedním z nich byl Byron Janis, do roku 1948 Horowitzův žák. Janis vysvětloval jejich vztah jako vztah otce a syna. Často cestoval s Horowitzem a jeho ženou po koncertních turné. Dalšími byli Gary Graffman (1953–1955), Coleman Blumfield (1956–1958), Ronald Turini (1957–1963), Alexander Fiorillo (1950–1962) a Ivan Davis (1961–1962). Později také Murray Perahia a Eduardus Halim. Horowitz však trval na tom, že jeho studenti by měli hrát podle něj, být jakýmsi jeho odrazem, což vzbuzovalo značnou nepopularitu.

V roce 1933 se oženil s Toscaniniho dcerou Wandou. Horowitz byl žid a Wanda katolička, ale v tom ani jeden nespatřoval žádný problém. Wanda však neuměla rusky a Vladimir italsky. Jejich společným jazykem se proto stala francouzština. Měli spolu jednu dceru – Soniu (1934–1975).

Navzdory jejich manželství zde existují náznaky, že Horowitz byl homosexuál. On sám to komentoval takto: Jsou tři druhy pianistů: židovští, homosexuální a špatní.^[zdroj?] V 50. letech se podrobil psychologické léčbě ve snaze pozměnit sexuální orientaci. V 60. a pak i v 70. letech také prošel elektrošokovou terapií.

Prezident Reagan s manželkou Nancy předávají Medaili svobody Vladimiru Horowitzovi (1986)

V roce 1982 začal užívat předepsaná antidepresiva a v jeho výkon nastal značný útlum. Na několika vystoupeních v Americe a Japonsku o rok později ztrácel psychickou jistotu a nastaly u něj první výpadky paměti. Avšak v roce 1985 dál už žádné léky nebral a vrátil se zpět v plné formě ke své koncertní a studiové činnosti. V následujícím roce podnikl cestu do Sovětského svazu, kam se vrátil po téměř šedesáti letech. Koncertoval v Moskvě a Leningradu. [1]V nové atmosféře porozumění a spolupráce mezi SSSR a USA byly tyto koncerty považovány jak za událost hudební, tak i politickou. Moskevský koncert byl celosvětově vysílán v televizi a byl také vydán na kompaktním disku (Horowitz v Moskvě), držel se pak přes rok na nejvyšších příčkách v prodejnosti. Ve stejném roce byl prezidentem Ronaldem Reaganem oceněn Medailí svobody, nejvyšším oceněním americké vlády.

Poslední cestu uskutečnil po Evropě na jaře 1987. Videonahrávka jeho posledního veřejného recitálu (Horowitz ve Vídni) byla vydána roku 1991 a jeho vůbec poslední recitál v Hamburku se uskutečnil 21. června 1987. V nahrávání skladeb pokračoval až do konce života.

Vladimir Horowitz zemřel 5. listopadu 1989 v New Yorku na infarkt myokardu. Byl pohřben do rodinné hrobky Toscaniniho v italském Miláně.