Vladimír, bohův zvolenec

Český skladatel František Zdeněk Skuherský napsal svou třetí operu (první, Samo, komponovaná v první polovině padesátých let, nebyla dokončena; druhá, Der Liebesring, měla premiéru v Innsbrucku roku 1861) v době svého působení v Innsbrucku, tedy někdy ve 2. polovině 50. let 19. století. Německé libreto ambiciózní historické opery, látkově čerpající z konfliktu pohanství s křesťanstvím ve středověkém Bulharsku, pro něj napsal český spisovatel Josef Václav Frič pod názvem Der Apostat, tj. Odpadlec, jak bylo dílo v českých kruzích před premiérou známo.[1][2][3] Původní německá verze opery však nebyla inscenována[4], ač se v tomto ohledu uváděly Innsbruck nebo Mnichov.[2]

Po otevření pražského českojazyčného Prozatímního divadla byly do repertoáru hledány opery českých autorů. Po historickém Škroupově Dráteníkovi byla jako první opera domácího skladatele, se značným očekáváním a publicitou, uvedena tato Skuherského práce pod názvem Vladimír, bohův zvolenec (původním pravopisem Vladimír, Bohův zvolenec, zmiňováno též jako Vladimír, bohů zvolenec). Vlastní libreto do češtiny přeložil opět J. V. Frič, avšak pod pseudonymem Hynek Mostecký. Prozatímní divadlo ji v premiéře uvedlo na počátku sezóny 1863/64. Dočkala se „neočekávaného úspěchu“[5], divadlo bylo vyprodané a ve všech prostorách naplněné[6].

Josef Václav Frič, libretista Vladimíra

Skuherského ctižádostivé dílo bylo přivítáno spíše jako vlastenecký než jako umělecký počin, jako „kvítek v pustině operní literatury české“, jak jej nazval časopis Slavoj.[7] Soudobé kritiky shrnuje muzikoložka Vlasta Reittererová slovy „Kritika přiznala opeře pozici „prvního národního díla“, konstatovala ale nedostatek stylizace a formové prvky starších stylů (uzavřená zpěvní čísla).“.[2]

Libreto bylo přijato s výhradami: kritika uznávala, že má „jednoduchý, ale na heroické momenty bohatý děj“[8] a že libretista „sáhl ke stejným prostředkům, jimiž si posluhuje i moderní německý reformátor hudebního dramatu“, mimo jiné organickým propojením fantaskního a reálného světa a personifikováním symbolů: zejména víla Nehalena je zosobněním pohanství a láska Vladimíra k ní je zároveň jeho láskou ke staré víře.[9] (Tím kritik Bohemie narážel na Richarda Wagnera a zejména jeho opery Bludný Holanďan, Tannhäuser a Lohengrin.) Co do využití těchto východisek Národní listy soudily, že libreto je „vcelku, ač dalo by se všelicos ne bez důvodu proti ději a jeho uspořádání namítati, dovedně provedeno“[10], přesto však „škoda, že se mu [=skladateli] nedostalo lépe vypracovaného libreta, skladba p. Skuherského zasloužila dovednějších slov“[5]. Zato pro hudební revui Dalibor byl Frič jednoznačně „básník slov“.[3]

Hudba byla přijata vcelku příznivě, jako „povětšinou šťastné zhudebnění“. Na jedné straně se Skuherský snažil o prokomponovanost, charakteristickou deklamaci a využíval příznačných motivů ve smyslu wagnerovských zásad, na druhé straně je ve Vladimírovi řada árií, arios a duetů ve starším stylu.[8] Forma a zejména instrumentace („krásné mísení barev zvukových“[10]) vyvolávaly obdiv, ač kritika příležitostně radila k umírnění orchestru. Problémem však byl na jednotlivých místech nesoulad hudebního těžiště s dějovým, nedostatečný smysl pro gradaci dramatické situace a z toho plynoucí zdlouhavost řady míst. Vcelku příznivé přijetí však kritika poměřovala situací „mladého, prohnanost uměleckého řemesla ještě v krvi své nemajícího skladatele“[10], kterému dosud chybí originalita: „Chtít již v jeho prvním či druhém díle vyžadovat individuální ráz stylu by bylo nepřiměřené. Ba i národní charakter hudby, byť i jen v ideálním, abstraktním smyslu, dosud nelze požadovat.“[9] Naopak revue Dalibora tvrdila: „Krásná přednost Skuherského jest původnost.“[3]

Kritika ovšem jednoznačně konstatovala, že prostředky, které opera podle ideálních představ skladatele i libretisty vyžadovala, byly neúměrné velikosti, personálnímu obsazení v orchestru i technickému vybavení, jimiž Prozatímní divadlo disponovalo. Celkový účinek inscenace tím značně trpěl. Rovněž nebylo možné pro rozsáhlé a obtížné role nalézt vždy odpovídající sólisty. Titulní roli Vladimíra, jež podle kritiky „co do nesnadnosti nenalezne soupeře v celé dramatické literatuře“[10], odzpíval s čestným zdarem Čeněk Vecko, jiní představitelé, zejména Marie Macháčková jako Olga, však nepřesvědčili. Kritika ostatně doporučovala obtížné party zjednodušit, zejména snížit.[3][8][9][10]

Nejzávažnější ocenění pochází z referátu Bedřicha Smetany k jedné z repríz v roce 1865, kdy již nadšení z první české opery v českém divadle polevilo.[11] Zdůrazňuje, že „Vladimír“ jest sice původně na německý text složen a platí jen proto za první národní zpěvohru, jelikož na český text byl přepracován, ponejprv na našem divadle před rokem provozován byl. Libreto má dobrou myšlenku, ale příliš mnoho pravdě nepodobností a odporů. O hudbě říká: Rovněž nemůže hudba ujíti především výčitce, že nemá slohu. Všude jeví se patrně nedostatek jednoty v slohu. Zásadám Rich. Wagnera též silně se zde hoví, jen že bez náležité opravdovosti a bez síly k provedení jich na příslušném místě. Střídají se pestře se starým způsobem recit. Nikde nejeví se odvaha, toho neb onoho se spustit a něco jiného neb něco samostatného zvolit. Hudební motivy jsou četné, ale nerozvedené, takže zanechávají dojem rozervanosti. Rovněž není řeči o charakterizování osob neb dokonce provedení úloh. Nejsmutněji vypadá to s ženskými úlohami, které jsou docela nezpěvné a nepříjemné. Nejpodařenějšími místy jsou podle Smetany sbory a balet. Oceňuje Skuherského krásné nadání, ale radí mu především se vzdáti škodného předsudku, že stůj co stůj jen uchu naprosto lahodné věci psáti se musí.

Po premiéře Vladimíra následovaly bezprostředně dvě reprízy, dvě další pak počátkem roku 1865 (poslední 15. ledna).[12] Poté jej z repertoáru Prozatímního divadla vytlačily modernější historické opery Bedřicha Smetany a Karla Šebora a Vladimír již nebyl uveden. Nějaký čas však žila jeho předehra, kterou mimo jiné dirigoval Bedřich Smetana na svém posledním koncertu ve funkci šéfa opery Prozatímního divadla, na květnou neděli 1874.[13]

Děj opery se koná v Bulharsku kolem 9. století.[14]

3. jednání

Boris I. přijímá žáky Cyrila a Metoděje, freska ze 16. století.

(V klášteře) Nacházíme poděkovaného se knížete v klášteře, kdež s mnichy oddává se pobožným cvičením a modlitbám. Vladimírovo jednání však po nastoupení na trůn přiměje Olgu, že přichází do kláštera; zapřísahá Borise, aby uchopil se opět žezla a meče, jelikož jeho syn starým bohům a bohyním staví oltáře a novému učení zuřivě na odpor se staví. Slova Olgy dojdou ihned stvrzení; neboť boj mezi oběma principy silně již se vzmohší vnikl i do samého kláštera. Bojan přikvapí se svými bojovníky, aby zmocnili se Borise. Včasnému příchodu Simeona a jeho vojska přičísti sluší zachránění posvátných míst. Vítězství dovršeno jest smrtí Bojanovou, jenž padne rukou Simeonovou. – Počátek jednání tohoto činí velký monolog Vladimíra v komnatě paláce; skeptické fáze jeho naznačeny jsou spolupůsobením víl a dojdou tak i svého rozřešení.

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 290.
• REITTEREROVÁ, Vlasta. Skuherský František Zdeněk. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 484–486.