Vincent Matthews

Výrazněji se prosadil ve svých 20 letech, když vybojoval stříbrnou medaili v běhu na 400 metrů (45,1/45,13) na Panamerických hrách, které v roce 1967 pořádal kanadský Winnipeg. Na stejných hrách vybojoval zlatou medaili jako člen štafety USA na 4 × 400 metrů (3:02,0).

Ve stejném roce reprezentoval Matthews americký kontinent na premiérovém utkání Amerika-Evropa (9.–10. srpna 1967) v kanadském Montrealu – na 400 m zvítězil v čase 45,0 před pozdějším olympijským vítězem Lee Evansem a byl členem vítězné štafety na 4 × 400 m (3:03,6).

V roce 1967 byl také druhý na mistrovství USA (AAU) v Bakersfieldu – opět za Evansem, a v červnu 1968 byl na stejném mistrovství v kalifornském Sacramentu znovu druhý těsně za Evansem (oba 45,0 sekundy), čímž jen potvrdil pozici amerického muže č. 2 v běhu na 400 metrů – to mu samozřejmě dávalo značné naděje pro blížící se olympijské hry v Mexiku.

V srpnu 1968 vytvořil Matthews na vysokohorské dráze v Echo Summit, pozdějším dějišti americké kvalifikace pro olympijské hry v Mexiku, nový světový rekord – 44,4 sekundy. Nemohl však být oficiálně uznán, protože Matthews použil místo treter s hřeby obuv s neschválenými „štětičkami“ (ze stejného důvodu nebyly uznány světové rekordy Johna Carlose 19,7/19,92 na 200 m a Lee Evanse 44,0 na 400 metrů, dosažené brzy nato na stejném stadionu při olympijské kvalifikaci atletů USA).

Na kvalifikaci amerických atletů v září 1968 v Echo Summit doběhl ovšem Matthews v čase 44,8 dosti překvapivě až na čtvrtém místě za Evansem (44,0), Larrym Jamesem (44,1) a Ronaldem Freemanem (44,4) – a pro individuální olympijský závod na 400 m se nekvalifikoval. Čtvrté místo mu však zajistilo účast na olympijských hrách alespoň ve štafetě, a na olympijské hry do Mexika tak odcestoval. Ve štafetě na 4 × 400 metrů tým USA nejdříve v rozběhu vyrovnal olympijský rekord (3:00,7), ve finále potom Matthews společně s Larrym Jamesem, Jamesem Freemanem a Lee Evansem vybojoval zlatou medaili a stal se spolutvůrcem nového světového rekordu 2:56,1 (2:56,16), který byl vyrovnán až v roce 1988 a překonán teprve v roce 1992 na olympijských hrách v Barceloně – a stal se tak nakonec nejdéle přežívajícím z tehdejší mexické záplavy světových rekordů.

Po mexických hrách Matthews aktivní činnosti zanechal, v roce 1969 ukončil studium historie a oženil se. K atletice se vrátil až v květnu 1972.

Na olympijské hry do Mnichova v roce 1972 se už na individuální čtvrtce kvalifikoval (třetí místo na federální olympijské kvalifikaci v Eugene), ale do Mnichova rozhodně nepřiletěl jako kandidát na zlatou medaili – odborníci favorizovali především Wayneho Colletta a někteří i Johna Smitha. Na rozdíl od olympijských her v roce 1968 však teď měl Matthews možnost uspět jak v individuálním běhu, tak i ve štafetě na 4 × 400 metrů.

Dokonale se mu to podařilo v individuálním závodě, kde časem 44,66 vytvořil nové elektricky měřené osobní maximum a vybojoval zlatou medaili. Částečně mu to usnadnilo i svalové zranění, které ve finálovém běhu utrpěl jeho krajan John Smith a které Smithovi znemožnilo olympijské finále dokončit.

Další Matthewsovo olympijské účinkování v Mnichově ovšem ukončil protest obou Afroameričanů při vyhlašování vítězů v běhu na 400 metrů – interpretovaný jako upozornění na postavení černošského obyvatelstva v USA.

Samotné finále běhu se odbývalo v už tak dosti zjitřené atmosféře, dva dny po útoku vražedného komanda (5. září 1972 ráno) na izraelské sportovce v mnichovské olympijské vesnici - a běželo se v důsledku narušení olympijského programu o den později, než původně mělo (a s dlouhým, třídenním, odstupem od semifinále). Jak Matthews, tak i jeho stříbrný krajan Wayne Collett přišli na stupně vítězů nikoli v povinných teplácích a teniskách, ale Collett bosky, v trenýrkách a tričku se startovním číslem, ve kterém běžel finále, Matthews potom v propocené a z kalhot vystrčené mikině, přes kterou měl nedbale přehozenou nezapnutou teplákovou bundu. Oba černí Američané si poté stoupli na nejvyšší stupínek, k vlajce USA se otáčeli bokem, nesledovali ceremoniál, povídali si, brali do ruky a prohlíželi si Matthewsovu zlatou medaili, dělali nejrůznější grimasy, hrbili se a Matthews si mnul bradu. A především – neposlouchali s náležitou úctou hymnu USA.[1]. To bylo bráno jako politický manifest a oba dostali od MOV (stejně jako jejich krajané Tommie Smith a John Carlos po medailovém ceremoniálu běhu na 200 metrů na olympijských hrách 1968 v Mexiku) zákaz dalšího startu na olympiádě, což znemožnilo start štafety USA na 4 × 400 metrů: po diskvalifikaci obou medailistů a po zranění Johna Smitha zbyl Spojeným státům už jenom jediný štafetový běžec (Lee Evans) a při jejich neúčasti si zlatou medaili odnesla štafeta Keni.

Tím atletická kariéra Vincenta Matthewse v podstatě skončila. Přesto se na dráze ještě objevil – v roce 1973, jako člen americké profesionální atletické skupiny ITA. V profesionálním angažmá opět závodil se starými přáteli ze zlaté olympijské štafety z Mexika (Lee Evans, Larry James) a zakotvili tu i jiní slavní sprinteři druhé poloviny šedesátých let (Jim Hines, Melvin Pender, John Carlos, Jean-Louis Ravelomanantsoa). V halové sezóně 1973 běžel Matthews 440 yardů za 48,2 sekundy, 500 yardů za 56,5 sekundy a 500 metrů za 1:03,6 minuty. A zatímco Lee Evans či Larry James vydrželi v profesionálním angažmá až do poloviny sedmdesátých let, Vincent Matthews už po roce 1973 nepokračoval.

= stejného výkonu dosáhli dva atleti či více atletů

x výkon na 440 yardů minus 0,3 sekundy

x výkon na 440 yardů minus 0,3 sekundy

x výkon na 440 yardů minus 0,3 sekundy

+ mezičas v běhu na 440 yardů