Lee Evans (atlet)

Vstupní bránou do světa špičkové atletiky se pro nej stal příchod do kalifornského San José, do tréninkové skupiny slavného trenéra Buda Wintera, kde se sešli skvělí sprinteři jako Tommie Smith, Bill Gaines, Ronnie Ray Smith či John Carlos. V dresu San Jose, kterému se tehdy díky Winterově sprinterské skupině přezdívalo „SPEED CITY“, dosáhl v už v roce 1966, jako devatenáctiletý, dvou juniorských světových rekordů (tehdy ještě neoficiálních) na 400 metrů: 45,7 sekundy (Berkeley,16. 7. 1966) a 45,2 sekundy (Los Angeles, 23. 7. 1966)

V roce 1966 vytvořil svůj první světový rekord: Běžel na druhém úseku štafety USA, která na atletickém utkání USA-Commonwealth 24. 7. 1966 v Los Angeles zaběhla historicky první světový čas pod 3 minuty – 2:59,6.

V roce 1967 vyhrál Lee Evans závod na 400 m na Panamerických hrách 1967 v kanadském Winnipegu: čas 44,95 byl prvním elektronicky změřeným časem pod 45 sekund v historii, byť vítěz her Commonwealthu 1966 Wendell Mottley z Trinidadu aTobaga (45,08 s na 440 yardů, mezičas na 400 m nebyl měřen) bezpochyby minul metu 400 metrů v čase pod 45 sekund.

Ve stejném roce reprezentoval Evans americký kontinent na premiérovém utkání Amerika:Evropa (9.-10. srpna 1967) v kanadském Montrealu – na 400 m byl v čase 45,1 druhý za svým krajanem Vincentem Matthewsem a byl členem vítězné štafety na 4x400m (3:03,6).

V roce 1967 také vytvořil další štafetový světový rekord: 13. 5. 1967 běžela ve Fresnu štafeta San Jose State College ve složení Ken Shackelford, Bob Talmadge, Lee Evans a Tommie Smith 4x200 yardů za 1:22,1, což byl rekord nejenom pro yardovou trať, ale i pro metrickou distanci 4 × 200 metrů.

V roce 1968 zvítězil Lee Evans na kvalifikaci amerických atletů v Echo Summit v čase 44,06 (oficiálně 44,0), což byl čas podstatně lepší nežli oficiální světový rekord Tommieho Smitha (44,5) i nedávno předtím dosažený čas Vincenta Matthewse (44,4). Evans ovšem – stejně jako Matthews - použil obuvi s neschválenými “štětičkami“ místo tradičních hřebů – a oficiálním světovým rekordmanem se tak stal druhý z tohoto běhu, Larry James, časem 44,1 sekundy (elektronicky 44,19).

Na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 nejdříve Evans nechtěl k běhu na 400 metrů nastoupit – na protest proti vypuzení svých krajanů Tommieho Smitha a Johna Carlose z olympijské vesnice po jejich protestu při vyhlašování vítězů v běhu na 200 metrů dva dny předtím. Jeho olympijští kolegové z univerzity v San Jose ho však přesvědčili, aby běžel. Evans hned v semifinále překonal časem 44,8 (44,83) olympijský rekord. Ve finále pak drtivým finišem v posledních 20 metrech porazil do té chvíle poměrně jasně vedoucího Larryho Jamese a jako první muž historie prolomil hranici 44 sekund (43,86, oficiální čas 43,8). K vyhlašování vítězů potom nastoupil společně se stříbrným Larrym Jamesem a bronzovým Ronaldem Freemanem v černých baretech. Všichni Američané zdravili zaťatou pěstí, při hymně však barety sundali a stáli klidně a v pozoru. Nebyli proto na rozdíl od Smithe a Carlose z dalšího průběhu her vyloučeni. Evans a jeho kolegové se po zkušenostech s distancem obou dvoustovkařů navíc snažili nedeklarovat navenek toto vystoupení jako politický protest a na dotaz novinářů, proč měli na hlavě barety, odpověděl Evans, že je měly nasazeny, protože pršelo - což samozřejmě v novinářích vyvolalo vlnu smíchu. Ale nebyl tak ohrožen start Evanse a jeho kolegů ve štafetě na 4 × 400 metrů – což ovšem postihlo shodou okolností právě Evanse o čtyři roky později, na olympijských hrách v Mnichově. Už v semifinále vyrovnala čtveřice Američanů časem 3:00,7 (3:00,71) olympijský rekord svých krajanů z her v Tokiu (3:00,7/3:00,79). Ve finále se potom Matthews, Freeman, James i Evans vypjali k fantastickému světovému rekordu 2:56,1 (2:56,16) – kterým zlepšili stávající světový rekord o 3,5 vteřiny. Štafetový výkon USA měl ze všech mexických světových rekordů nejdelší trvání: byl vyrovnán až na olympijských hrách 1988 v Soulu a překonán až na následujících hrách, v roce 1992 v Barceloně.

Evansův světový rekord 43,86 vydržel dvacet let – teprve v roce 1988 ho překonal Američan Harry (Butch) Reynolds. Jako rekord olympijský platil Evansův čas 24 let a byl překonán teprve na olympijských hrách v Barceloně v roce 1992.

Olympijskou sezónu 1972 zahájil Lee Evans už v dubnu v Los Angeles skvělým časem 44,6 vteřiny, ale na americké olympijské kvalifikaci v Eugene doběhl až čtvrtý - nekvalifikoval se tak pro individuální závod na 400 metrů, ale čtvrté místo mu zajišťovalo alespoň start ve štafetě. Na olympijských hrách V Mnichově byli ovšem Vincent Matthews a Wayne Collett z dalšího olympijského programu vyloučeni za své chování na stupních vítězů a při hraní americké hymny během ceremoniálu po individuální čtyřstovce - a další Američan John Smith se ve stejném finálovém běhu zranil. Američané tak nebyli schopni štafetu sestavit - a Lee Evans na své druhé olympiádě do bojů vůbec nezasáhl.

Jako člen profesinální skupiny ITA závodil Evans až do poloviny sedmdesátých let, ale dosahoval již jen průměrných výkonů – například v roce 1974 zaběhl 440 yardů v čase 46,2 a v roce 1975 za 46,3. Ještě v roce 1989 zaběhl jako 42letý 400 metrů za 47,5 sekundy – a tento čas je dodnes uváděn jako rekord věkové skupin nad 40 let.

Po skončení závodní dráhy působil Lee Evans jako středoškolský učitel. Poté se dva roky věnoval trenérství přespolních běhu na domovské univerzitě v San Jose. Nějaký čas ještě učil na Essex College v New Jersey, ale pak už se definitnvě rozhodl pro trenérskou dráhu a jako cíl své práce si vybral Afriku. Působil celkem v 16 zemích, nejdéle v Nigérii a v Kamerunu, své nejnadějnější objevy se snažil posílat k dalšímu studiu a tréninku do USA. Na Madagaskaru se oženil se svou druhou manželkou Irene, narodili se mu tam i jeho dva nejmladší synové - Solofa a Nikina. Jeho nejúspěšnějším svěřencem byl nigerijský běžec na 400 metrů Innocent Egbunike. V roce 1988 se Evans vrátil do USA, kde pracoval ve škole pro děti s mentálním postižením. Za další sva roky přijal nabídku katarské atletické federace a stal se trenérem čtvrtkařů této země. Jeho svěřenec Ibrahim Ismail se na olympijských hrách 1992 v Barceloně dostal v běhu na 400 metrů do finále a obsadil tam 7. místo.

• 400 m, 44,0 (44,06), Echo Summit, 14. 9. 1968. Na vysokohorském lesním stadionku v Kalifornii běžel Lee Evans na olympijské kvalifikaci amerických atletů rychleji nežli v roce 1967 jeho krajan Tommie Smith při platném světovém rekordu 44,5 sekundy a také rychleji nežli dva týdny předtím při neuznaném světovém rekordu 44,4 sekundy jiný Američan, Vincent Matthews. Evansův výkon ovšem IAAF za světový rekord neschválila: důvod neuznání byl stejný jako předtím v případě Matthewse - Evans použil treter majících místo klasických hřebů nepovolené "štětičky". Za světový rekord uznala IAAF čas 44,1 sekundy, kterého dosáhl druhý běžec v pořadí - Larry James.
• 400 m, 43,8 (43,86), Mexico City, 18.10.1968. V olympijském finále se Lee Evans stává oficiálním světovým rekordmanem, navíc v historicky prvním čase pod 44 sekund. Rekord byl ratifikován jako 43,8 sekundy. Po roce 1977, kdy začaly být uznávány jen ty sprinterské časy, které byly dosaženy s elektronickou časomírou a s přesností na jednu setinu sekundy, byl rekord pochopitelně veden již ve své setinové podobě, tedy 43,86 sekundy.

• 500 yardů, 54,5 sekundy, San Diego, 20.2.1970. Na netypické, leč v USA tehdy poměrně často běhané distanci (457,20 metru), zlepšil Lee Evans, běžící na okruhu dlouhém pouze 146 metrů, dosavadní halové maximum Larryho Jamese o 0,9 sekundy.

• 500 yardů, 54,4 sekundy, College Park, 8.1.1971. Další zlepšení na 161 metrů dlouhém halovém oválu.
• 500 yardů, 54,4 sekundy, Pocatello, 30.1.1971. Ve vysokohorské hale v americkém státě Idaho vyrovnal Lee Evans svůj vlastní nejlepší světový výkon všech dob. Rekord vydržel do roku 1973, kdy Larry James - ovšem už jako profesionál - dosáhl v hale v Salt Lake City výkonu 53,9 sekundy.
• 500 metrů, 1:02,0 min., San Diego, 19.5.1973. Evans, startující již v profesionálním angažmá, běžel v kalifornském městě o 1 desetinu sekundy rychleji nežli v roce 1972 polský atlet Andrzej Badeński na 240metrovém oválu varšavské haly a o 9 desetin sekundy rychleji nežli v roce 1970 Američan Martin McGraddy, běžící na - z dnešního hlediska - regulérním (tedy ne delším nežli 200 metrů /220 yardů) halovém oválu. Rychlejší nežli Evans byl až 7.1.1978 další Američan Herman Frazier, který zaběhl v Long Beach halových 500 metrů v čase 1:01,3
• 600 metrů, 1:16,7, Pocatello, 3.3.1973. V profesionálních barvách startující Evans byl o celou 1 sekundu rychlejší nežli britský běžec Martin Bilham v roce 1969 a Maďar András Zsinka v únoru 1973. Rychlejší než Evans byl až za 11 let italský běžec Donato Sabia, který 4.2.1984 zaběhl v Janově tuto vzdálenost v čase 1:15,77.

x výkon na 440 yardů minus 0,3 sekundy

+ mezičas v běhu na 440 yardů

• Ernst Elert: Leichtathletik 1969, Ein Statistisches Jahrbuch, Deutscher Verband für Leichtathletik der DDR, str. 24, 50-51
• Jacques Carmelli - Steven J.McPeek - Giorgio Malisani: The Evolution of Indoor Records in Track and Field Athletics, World-Europe-Italy, Cronologia dei Primati Indoor di Atletica Leggera, Mondiali-Europei-Italiani, Association of Track and Field Statisticians, 1987, str. 55, 57
• Světové tabulky - World lists 1986, pro vnitřní potřebu VAS ÚV ČSTV vydala Realizační sekce rozborů a informací Komise vrcholové atletiky VAS ÚV ČSTV v dubnu 1987, str. 154
• Athletic Track and Field Statistics, Annual 1973, Verlag Bartels & Wernitz KG, Berlin 65, str. 7, 44-46
• Atletika, ročník 45, 1993, č.5, Pavel Tunka: Čtvrtkařská legenda v Kataru

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lee Evans na Wikimedia Commons
• Lee Evans v databázi Olympedia (anglicky)
• Lee Evans na stránkách IAAF (anglicky)