Viktor Frankl

Viktor Frankl se narodil ve Vídni v židovské rodině krátce poté, co se jeho rodiče do Vídně přistěhovali z Pohořelic u Brna. Jeho otec byl státní úředník.

Vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, během studia se specializoval na neurologii a psychiatrii. Od nadšení ze Sigmunda Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nebyl spokojen dlouho. Když začal po skončení studia pracovat jako psychiatr ve Vídni a pomáhal bu­dovat síť poraden po celém Rakousku zachváceném krizí, začal přicházet k názoru, že terapii je třeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná.

Tvrdil, že přestal poslouchat své učitele a naučil se naslouchat svým pacientům a učit se od nich.[1] Pracoval také v poradně pro mládež, kde se mj. zabýval problémem sebevražd při vydávání vysvědčení.

Roku 1937 si založil soukromou praxi, specializovanou na neurologii a psychiatrii.

V roce 1938, když Rakousko obsadili Němci, musel kvůli židovskému původu přestat léčit „árijské" pacienty. Ač­koli mohl mladý Frankl uprchnout do zahraničí, zůstal kvůli svým blízkým, kteří povolení vycestovat nedostali.

V roce 1940 začal pracovat v Rothschild Hospital, kde vedl neurologické oddělení. Šlo o jedinou nemocnici ve Vídni, ve které tehdy byli ještě přijímání i Židé. Jeho lékařské diagnózy v několika případech zachránily nemocné před eutanazií podle nacistického programu.

V prosinci 1941 se oženil s Tilly Grosser. V roce 1942 byl odeslán do koncentračního tábora.[2] V průběhu války byl vězněn v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu.[3] Za pobytu v koncentračních táborech se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí.[1] On sám myslíval na svou odbornou práci a promýšlel rukopis své knihy.[4]

Když se vrátil z koncentračních táborů, zjistil, že nejbližší členové jeho rodiny válku nepřežili. Jeho otec zemřel v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi, jeho žena zahynula v táboře Bergen-Belsen. Holokaust tak z jeho nejbližších přežila jen jeho sestra, která se zachránila emigrací do Austrálie.[5]

Ještě v roce 1945 sepsal knihu A přesto říci životu ano.

O rok později začal vést neurologickou kliniku ve Vídni, kde pracoval až do roku 1971.

V roce 1947 si vzal svou druhou ženu, Eleonoru Katharinu Schwindt. Byla to katolička, a tak manželé chodili jak do kostela, tak do synagogy, a slavili jak Vánoce, tak chanuku. Měli spolu dceru Gabrielu, která se stala dětskou psycholožkou.[6]

V roce 1955 získal titul profesora neurologie a psychiatrie na vídeňské univerzitě. Založil také Rakouskou lékařskou společnost pro psychoterapii. V roce 1961 se stal hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě, ale přednášel a vedl semináře na řadě dalších univerzit po celém světě. Obdržel 29 čestných doktorátů.

Publikoval 39 knih, které byly přeloženy do 40 jazyků. Jeho američtí příznivci koncem 70. let založili v Berkeley Logoterapeutický institut (Viktor Frankl Institute of Logotherapy).

Zemřel na srdeční selhání ve věku 92 let.

Viktor Frankl vystihl lidskost člověka, jeho logoterapie vidí v člověku bytost hledající smysl a reaguje na volání po smyslu, které dnes nezaslechnuto zanikne.[7] Jsou tři možnosti, jak dát životu smysl:

• vykonáním činu - smysluplné lidské dílo je zacíleno za hranice vlastního já; nevyžaduje přitom hrdinské činy - každý čin vykonaný s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, lidským a smysluplným
• prožitím zážitku, který obohacuje a povznáší, přičemž nejvyšší hodnotou je láska
• utrpením, které je součástí každého života[1]. I v beznadějné situaci (např. neoperativní karcinom), z níž není úniku, vidí za jistých okolností smysl.[8]

Franklovi je dále připisován termín nedělní neuróza. Jde o formu úzkosti, která je výsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení pracovního týdne. Demonstruje se pocitem nespokojenosti, který pramení z existenčního vakua a absence smyslu, a ústí do stavu nudy, apatie a prázdnoty. Člověk je v tomto stavu cynický, postrádá směr a pochybuje o smyslu většiny svých životních aktivit.[9]

Frankl je duchovním otcem myšlenky, podle níž by socha Svobody na východním pobřeží Spojených států měla být doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním [10]:

• Teorie a terapie neuróz, Grada 1999, ISBN 80-7169-779-6 a Portál 2019, ISBN 978-80-262-1478-6
• Utrpení z nesmyslnosti života, Portál 2016, ISBN 978-80-262-1038-2
• Psychoterapie a náboženství, Cesta 2007, ISBN 80-7295-088-6
• Vůle ke smyslu, Cesta 2006, ISBN 80-7295-084-3
• Lékařská péče o duši, Cesta 2006, ISBN 80-7295-085-1
• A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství 2006, ISBN 80-7192-848-8
• Psychoterapie pro laiky, Cesta 1998, ISBN 80-85319-80-2
• Co v mých knihách není, Cesta 1997, ISBN 80-85319-66-7
• Člověk hledá smysl, Psychoanalytické nakladatelství 1994, ISBN 80-901601-4-X
• Prožitek hor a zkušenost smyslu, Cesta (nakladatelství), ISBN 978-80-7295-185-7
• Bůh a člověk hledající smysl, Cesta (nakladatelství), ISBN 978-80-7295-137-6

• TAVEL, Peter: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla, Triton 2007, ISBN 80-7254-915-4
• FRANKL, Viktor E.: Utrpení z nesmyslnosti života, Portál 2016, ISBN 978-80-262-1038-2

• A přesto říci životu ano
• Logoterapie
• Existenciální analýza
• Elisabeth Lukas
• Alfried Längle

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Viktor Frankl na Wikimedia Commons
• Osoba Viktor Frankl ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Viktor Frankl
• Viktor Frankl at Ninety: An Interview (anglicky), duben 1995
• Institut Viktora Frankla ve Vídni (anglicky, německy)
• Viktor Frankl Institute of Logotherapy Archivováno 19. 1. 2011 na Wayback Machine (anglicky)