A přesto říci životu ano

Železnice vedoucí do továrny na smrt koncentračního tábora Osvětim, kde byl i Viktor Frankl (během svého věznění byl přesunován po více vyhlazovacích lágrech)

Příjezd do tábora popisuje Frankl jako pocity, kdy šok a strach z blízké kruté smrti na­hrazuje jakási naivní naděje, kterou člověk dostává, když vidí v okamžiku příjezdu krom mří­ží, ostnatých drátů, strážců na střílnách v uniformách SS také vězně vykládající vagón, kteří nevypadají právě špatně; zdá se, že jsou dobře živení a mají náladu na žertování. Později však vězeň chápe, že vězni si nejsou v lágru rovní. Jsou tu ti, kteří dostanou dobrá zaměstnání a také ti, které nacisté využijí jako kápy, zodpovědné osoby, které se mají o něco lépe, slouží-li svým „pánům“ dobře.

Vězeň začíná chápat vztahy mezi vězni i dále. Nemůže se zde spoléhat na dobré vztahy a vůli pomáhat. Situace je příliš kritická, láme lidskou osobnost a nutí člověka myslet jen na sebe, případně na své přátele. Málokterý mukl si dovede uchovat svou lidskost, solidaritu, soucit. Jde o přežití. Viktor Frankl konstatuje: „My všichni, kdo jsme tisícerými šťastnými ná­hodami nebo Božími divy (nazývejte si to, jak chcete) z toho vyvázli životem, my to víme a mů­žeme klidně říci: ti nejlepší se nevrátili!“

V první fázi pobytu v lágru, do které patří selekce (čtyři z pěti lidí nepostupují z vlaku dále do ubikací, ale do plynových komor), des­infekce (od které vězeň neví, co čekat: „čeká mě v té místnosti plyn?“) a další šokující sku­tečnosti, které člověka vytrženého z domova a od rodiny, kterou po­tkal kdovíjaký osud, dová­dějí na samou hranici ší­lenství.

Frankl se dále zabývá myšlenkou, která prý napadne každého vězně: Mám se zabít?

Nejdelší kapitola knihy popisuje „všední život“ člověka mezi dráty určeného na smrt a pracujícího do úmoru. Následuje velice živé líčení pocitů a vnímání odsouzence. Apatii nejen k sobě samému, ale i k dění kolem sebe. Tíhu výsměchu, který je horší než hlad, zima, špína a nedostatek spánku.

Frankl popisuje vše, co trestanec řeší a pokouší se o psychologický výklad: hlad, nesen­timentualitu, politiku, náboženství, naděje, téma rozhovorů vězňů, sny, umění, humor, lásku, myšlenky na útěk, touhu po samotě a mnohé další. Vyjadřuje se však i k tématům, na něž v táboře vůbec nedojde a člověku ani nechybí, jako je sexualita.

Kniha zachycuje Franklovo hledání smyslu a jeho plody. Postupně můžeme poznávat konstrukci terapie, která bude pomáhat lidem nejen po válce, ale kterou začíná v rámci možností při soukromých i skupinových terapiích praktikovat v lágru, navzdory vší své ne­chuti a slabosti.

Jednotky SS-Totenkopfverbände byly tvořeny obzvláště krutými sadistickými jedinci. Ve své knize se Frankl ptá: "Jak je možné, že lidé z masa a krve dělají druhým všechny ty hrůzy, o nichž ti druzí pak svědčí jako o vlastním prožitku?"

Frankl se snažil napsat knihu v maximální míře profesionálně, nepřistupoval v ní k SS s hořkostí či nenávistí, navzdory zkušenosti s peklem, jež vy­tvořil člověk člověku na zemi, snaží se stráže vidět jako lidi a menší kapitolku dokonce vě­nuje zamyšlení nad jejich psychologií v dané situaci.

Tomu, kdo nezažil koncentrační tábor, by se mohlo zdát, že vysvobození z lágru je zá­žitkem, kdy z člověka „všechno padá“ a kdy se cítí šťastný. Psychologie propuštěnce je však daleko komplikovanější. Propuštěný vězeň velmi dlouho touží po osvobození, neví však, kdy přijde a jestli vůbec (tato nejistota je podle Frankla pravděpodobně nejtěžším utrpením věz­ně), jenže když přichází, nevěří jí. Život v táboře ho příliš změnil a poznamenal na to, aby se mohl prostě radovat. Svou svobodu si uvědomuje až po čase, kdy ji přijímá s nadšením, přesto však nemůže zapomenout na přátele a blízké, které ztratil, které viděl umírat, i na ty, které neviděl od doby, kdy se s nimi naposledy rozloučil před lágrem a už nikdy se s nimi ne­setká. Důležitá je následná péče o propuštěného, který je mnohdy na celém světě do­cela sám. Zde dochází k dalšímu formování Franklovy logoterapie – léčby duše vytvořené v těch nejtěžších podmínkách.