Vegetariánka (kniha)

Román je rozdělen na tři části. V první (kterou vypráví v první osobě Jonghjin manžel) je popsán vztah k manželovi, který s Jonghje zachází velmi hrubě a znásilňuje ji. Jonghje se zdá sen, po kterém se rozhodne postavit se na odpor a stane se vegetariánkou. Manžel si zpočátku její rozhodnutí racionalizuje tím způsobem, že Jonghje chce zhubnout. Za několik měsíců se však manžel rozhodne zasáhnout a uspořádá rodinnou večeři, na které ji mají její rozhodnutí rozmluvit. Jonghjin otec, válečný veterán, který sloužil ve Vietnamu, jí dá facku, když odmítne sníst maso. Následně požádá jejího manžela a bratra, aby ji podrželi a násilně do ní vpraví kus masa z prasete. Jonghje maso vyplivne a pokusí se spáchat sebevraždu. Je hospitalizována a její manžel nazná, že Jonghje není mentálně stabilní. V průběhu knihy se Jonghje postupně stává anorektickou, protože odmítá jíst.

Ve druhé části (která je vyprávěna ve třetí osobě z pohledu Jonghjiného švagra), nazvané Mongolská skvrna, po skvrně (mateřském znaménku), kterou má Jonghje na zadní části těla, dominuje plán manžela její sestry. Ten chce natočit sexuální scénu, ve které budou jejich těla pomalována květinami. Když zjistí, že její mateřské znaménko má tvar okvětního lístku, plán se souhlasem Jonghje zrealizuje. Poté chce natočit další scénu a tak pozve kolegu, jehož tělo také pomaluje. Jonghje se vzruší – prý kvůli květinám na jeho těle, ale muž je zahanben a odejde. Když manželka Jonghjiného švagra nalezne video, domnívá se, že se oba zbláznili. Švagr se pokusí skočit z balkonu, ale je včas odveden.

Ve třetí části (která je vyprávěna ve třetí osobě z pohledu sestry hlavní hrdinky), nazvané Hořící stromy, se o Jonghje stará její sestra – poslední člověk, který ji podporuje. Vaří jí rostlinné pokrmy a po opuštění manžela se stará sama i o svého syna. Nakonec je Jonghje opět hospitalizována kvůli své mánii, ale i přes péči, která se jí dostává, se chová stále více jako rostlina. Jednoho dne unikne do lesa a naleznou ji stát v dešti jako strom. Její sestra se stále vyrovnává s rozvodem a péčí o svého syna, ale navštěvuje ji a pokouší se jí přimět, aby znovu jedla, protože přestala jíst zcela. Když ale sestra vidí, jak se jí lékaři snaží krmit násilím, kousne zdravotní sestru a s Jonghje uteče. Nicméně jsou nakonec obě odvezeny do jiné nemocnice.

Analýzu perspektivou veganských studií provedla literární vědkyně Caitlin Stobie. V rozhovoru se Siobhan O'Sullivan prozradila, že se ke knize dostala skrze zájem o výzkum veganství z postkoloniálního úhlu pohledu. Když potom navštívila konferenci o veganské teorii na Oxfordské univerzitě, zakladatelka oboru veganská studia Laura Wright jí navrhla, že by svou analýzu mohla publikovat v časopise ISLE (Interdisciplinární literární a environmentální studia).[2]

Pro Stobie tři části románu představují tři specifické vektory oprese – z ekofeministického úhlu pohledu román porovnává zacházení s těly zvířat se zacházením s těly žen. V první části se často píše o Jonghjiných ňadrech, ke kterým má Jonghje velmi pozitivní vztah, protože na rozdíl od jiných částí těla nemohou nikoho zabít. Na protest proti společnosti nenosí podprsenku. Ve druhé části dominuje zadní část těla s mongolskou skvrnou – mateřským znaménkem. Třetí část se zaměřuje na rozkrok. Tyto části těla jsou symboly, používané jako vektory, pomocí kterých je zkoumán gender, sexualita a "infekce" – etické stravování. Kniha tak pomocí postkolonialistické filosofie kritizuje vykořisťovatelský a přivlastňovatelský individualismus, ale také sexistické, heteronormativní a repronormativní předpoklady společnosti pomocí posthumanistické teorie.[3]

Stobie poznamenává, že v Koreji je rostlinná strava obvykle spojována s buddhistickými mnichy a že dokonce neexistuje korejské slovo pro veganství.[2] Jonghje se přitom pohybovala mezi vegetariánstvím a veganstvím, nakonec přestala jíst úplně. Na jednu stranu se jedná o mentální nestabilitu, ale na druhou stranu vidíme posthumanistické smýšlení a ekofeminismus: anorexie maskuje ekologické uvědomění.[3] Kniha poukazuje na patriarchálnost korejské společnosti, kde ženy nemohou mít své vlastní hodnoty a nemohou svobodně vyjadřovat své pocity. To vede Jonghje k tomu, že nechce být člověkem. Rozhodne se proto pro sebedestruktivní cestu, která je ale vnímána jako velká revolta. Ženy jsou stejně jako zvířata považovány za objekty, Jonghje se proti tomu postaví skrze své rozhodnutí nejíst maso zvířat. V knize je také mnoho zvířecího symbolismu. Jonghje má velmi výraznou vzpomínku z dětství, kdy musela sníst svého psa, kterého její otec táhnul za motorkou, aby měl křehčí maso.

Kniha zároveň nezjednodušuje realitu pomocí dualistických protikladů, např. nezobrazuje muže pouze jako karnistické a sexistické vykořisťovatele: svému švagrovi k sexu Jonghje totiž dá souhlas a on se také podvolí tím, že si pomaluje své vlastní tělo.[3]