Vavro Oravec

Vavro Oravec se narodil jako nejmladší ze tří synů v židovské rodině Žigmunda a Jolany Keményových ve slovenském Tvrdošíně v roce 1915. Rodina se z důvodu zaměstnání otce přestěhovala do Bratislavy. Na přání rodičů vystudoval v Bratislavě medicínu (1933–1938) a poté pracoval v nemocnicích v Bardejově a Nitře. Po vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 mu byla práce v nemocnici zakázána a vypomáhal pak na úřadu Židovské rady v Bratislavě a jako vychovatel židovských dětí, vyloučených ze škol. K jeho žákům patřil i pozdější redaktor satirického časopisu Roháč a spisovatel Pavel Taussig.

Vavro projevil malířský talent již v dětství, ale malovat se nikdy neučil. Po zákazu lékařské činnosti absolvoval tříměsíční přeškolovací kurs v ateliéru keramičky J. Horové a S. Fischerové v Bratislavě. Na podzim 1944 byl zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi a odtud do koncentračních táborů Gross Rosen a Blechhammer. Válku přežil a po jejím skončení odešel do Prahy, kde na Karlově Univerzitě vystudoval stomatologii. Od roku 1948 do roku 1968 pak pracoval jako zubní lékař ve zdravotním středisku v Praze. Ve volném čase se snažil doplnit své malířské vzdělání návštěvou kurzů kreslení u Jana Baucha. Měl přátele mezi malíři ze skupiny Máj 57 (R. Fremund, R. Piesen, J. Kolínská, J. Balcar, Z. Sekal a další), kteří mu dávali konzultace. Byl zubním lékařem rodiny Medkových a často docházel také k Mikuláši Medkovi, se kterým se radil o technice malby.

Poprvé vystavoval se skupinou malujících lékařů v roce 1955 v divadle E. F. Buriana.[1] Tehdy začal cílevědomě malovat. V letech 1955–1966 měl sedm samostatných výstav v menších pražských výstavních sálech a roku 1964 se zúčastnil výstavy skupiny Máj v Nové síni. Roku 1967 měl samostatné výstavy v Paříži, Mnichově a Linci.

Po srpnové okupaci odešel v září 1968 do exilu v Bernu ve Švýcarsku, kde pak v letech 1969–1976 pracoval jako zubní lékař v místním zdravotním středisku. Roku 1976 utrpěl úraz a odešel do důchodu.[2] Po zbytek života se věnoval výhradně výtvarné tvorbě. Od roku 1969 vystavoval v různých galeriích ve Švýcarsku Německu a Londýně. Roku 1999 měl výstavu v Galerii Franze Kafky v Praze.[3]

Dílo Vavro Oravce bylo výrazně ovlivněno jeho židovstvím, proto na konci svého života daroval 32 obrazů Židovskému muzeu v Praze. Ty byly vystaveny roku 2001 ve Španělské synagoze a roku 2005 k malířovým devadesátinám v Galerii Millennium.[4][5]

Vavro Oravec začal cílevědomě malovat už v 50. letech a brzy ovládl základy malířské techniky. Uchoval si však originalitu naivního pohledu, neotřelou citovost a osobitý výraz. Jeho tváře dětí a mladých dívek jsou obklopené zvláštním smutkem a navazují na válečné zkušenosti. Podle Jaromíra Pečírky, který psal o Oravcově výstavě portrétů roku 1959 „je v jeho obrazech něco tajemné, jako by se v nich skrývaly zbytky nebo záblesky nějakých prastarých kultur, patina čehosi starého, prožitého a milovaného nejen samotným malířem, ale i jeho předky“.[2]

Kromě několika krajin a figur maloval hlavně portréty. Silnou inspirací pro něj byl Franz Kafka, jehož portrét je mezi jeho díly několikrát. V 60. letech se načas přiklonil k abstrakci. Po odchodu do exilu se v jeho obrazech objevily vzpomínky na pobyt v Osvětimi a prožitky z pochodu smrti. Maloval také stylizované imaginární portréty svých oblíbených malířů (Amedeo Modigliani, Marc Chagall, Paul Klee, Karel Černý) a spisovatelů (Marcel Proust, Robert Walser, Hermann Hesse, Ernst Troller).

Vavrovy obrazy jsou výsledkem soustředěného hledání, pokorného přemýšlení a intenzivní práce na základě vlastní zkušenosti. Nikdy nezískal technickou jistotu a zručnost profesionálů, ale tento nedostatek se v jeho obrazech stal spíše předností a znakem autenticity. V jeho díle není patrný žádný výrazný vývoj ani převratné změny. K nepříliš širokému okruhu svých námětů se vždy znovu vrací v soustředných kruzích a novými prostředky objevuje některou jejich dosud skrytou stránku.[6]

• Adriana Primusová: Skupina Máj 57, Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Správa pražského hradu, Praha 2007, ISBN 978-80-903876-1-4

• Informační systém abART: Vavro Oravec