Varva

Výzkum jezerních sedimentů trvá již více, než 150 let. Přibližně ve stejnou dobu, kdy poprvé zkoumali jílovité vrstvy švédští geologové, detekovali pravidelné střídání světlých a tmavých vrstev v jezerních usazeninách A. Heim ve Švýcarsku a E. Hitchcock v Severní Americe. Trvalo však 50 let, než byl tento koncept přeměněn na užitečný nástroj pro zkoumání historických událostí, úplně odlišný od běžných stratigrafických metod. Bylo to opět ve Švédsku, kde geolog Gerard De Geer aplikoval chronologické informace uložené v varvách jílů, které byly uloženy v blízkosti okraje ustupujících skandinávských ledovců k určení doby, která uplynula od ukončení pleistocénu.[1] De Geer vytvořil síť míst kolem švédského baltského pobřeží a propojil je na základě odlišností v síle varev.[2] Kromě toho, že prosadil, že termín varva začal být používán pro vrstvu usazenin za celý jeden kalendářní rok, zavedl také termín geochronologie a poprvé použil v geologie rozlišení na jednotlivé roky.[2] Varvy byly považovány za typické usazeniny, vzniklé působením přítoku vody z tajících ledovců do proglaciálních jezer. De Geer byl přesvědčený, že síla jednotlivých varev je dána působením slunečního záření na tání ledu. Proto začal, spolu s jeho následovníky srovnávat profily varev ze Švédska s profily z Finska (M. Sauramo), Severní Ameriky (E. Antevs) a Patagonie, aby potvrdil myšlenku globální podobnosti profilů. Ukázalo se však, že tyto podobnosti na větší vzdálenost se nepotvrdily, což způsobilo, že na dlouhou dobu byl výzkum varev označen za nespolehlivá metoda datování. Nedůvěra vzrostla ještě více po objevení radiokarbonové metody datování v roce 1949.[1]

Zájem o varvy se obnovil až v roce 1970, kdy začaly diskuse o lidském vlivu na životní prostředí (eutrofizace, acidifikace, znečištění, půdní eroze, současná změna klimatu). V rámci těchto diskusí se ukázala potřeba dat s vysokým časovým rozlišením k extrapolaci krátkodobých přímých pozorování a k určení pozaďových informací. V kombinaci s novými technikami výzkumu jader a sofistikovanějšími analytickými nástroji nabyl výzkum varev důležitost v paleoenvironmentálním výzkumu. Poprvé také došlo k výzkumu neledovcových jezer a výraz varva byl tak rozšířen na všechny sedimenty s ročními nárůsty vrstev na souši[3] [4] [5] i v oceánech.[6]

Navíc se od 80. let 20. století ukázalo, že radiokarbonová metoda datování neposkytuje chronologické záznamy odpovídající jednotlivým kalendářním rokům a je třeba je kalibrovat.[7] Pro kalibraci radiokarbonových záznamů z holocénu lze používat dendrochronologické záznamy, ale pro pozdní dobu ledovou a dřívější období je stromů málo, nebo vůbec chybí a v tom případě hrají varvy nezastupitelnou roli.[7] Varvy z jezerních sedimentů jsou také ideální nástroj, v kombinaci s archeologickými výzkumy, ke sledování změn využití krajiny.[8] Díky varvám je také možno přesně datovat různé přírodní katastrofy, ohrožující společnost, jako jsou zemětřesení, erupce vulkánů, tsunami. K upřesnění procesů tvorby varvových jezerních sedimentů byly použity nové metody[9] v kombinaci s novými technikami analýzy snímků s vysokým rozlišením.[10] Ještě ve studii z roku 2008 jsou varvy označovány jako nespolehlivé v dlouhodobém měřítku,[11] ovšem dalšími výzkumy v oblasti jezera Suigetsu v Japonsku se povedlo rekonstruovat záznamy až do minulosti staré 52 800 let..[12][13]

Varvy dělíme na následující typy

Zastánci kreacionismu tvrdí, že vavrové vrstvy nemohly vzniknout každoročním usazováním sedimentů. Jako důkaz uvádějí milióny zkamenělých ryb pohřbených ve varvách, výborně zachovaných na rozsáhlém území. Tyto ryby jsou celé s očima, šupinami i jinými jemnými podrobnostmi, nemohly tedy údajně vzniknout postupnými úhyny těchto ryb.[15]