Větrná turbína

Koeficient ročního využití výkonu (kapacitní faktor), se pohybuje mezi 15 až 50 % instalovaného výkonu, ale velmi silně závisí na místních geografických podmínkách. Nejlepší podmínky jsou v pobřežních vodách moří, na rovných pláních, případně na oblých holých hřebenech hor. Výhodnost umístění jde obvykle proti zájmu instalovat zdroje elektrické energie co nejblíže místu její spotřeby. Větrné farmy, které mohou obsahovat desítky až tisíce větrných turbín, jsou stavěny tak, aby vzdálenost mezi jednotlivými turbínami byla šesti až desetinásobek průměru rotoru. Nejmenší vzdálenost bývá trojnásobek průměru v případě, že převládající směr větru je kolmo na řadu turbín.[1]

Při instalaci větrných turbín je nutné přihlížet k vlivu na životní prostředí v místě jejich instalace. Větrné turbíny při svém provozu generují hluk, usmrcují ptáky. Dále zabírají volnou krajinu, narušují krajinné panorama, vyžadují výstavbu přístupových komunikací, oplocení zabraného prostoru, vymýcení případných stromů, pravidelné sečení trávy v uzavřeném prostoru atp. Větší turbíny nelze budovat v blízkosti lidských obydlí nebo jiných provozů z důvodu bezpečnosti, protože při závadě nelze vyloučit požár gondoly, zřícení listů rotoru nebo vlastního nosného stožáru. Často je výstavba blokována místními obyvateli nebo ekologickými organizacemi.

Likvidace poškozených, nebo vyřazených listů větrných elektráren je zátěž pro životní prostředí, jelikož jsou vyrobeny ze sklolaminátu.

Při využití větrné turbíny jako zdroje pro elektrickou distribuční soustavu je nutné počítat s tím, že dodávky elektrické energie nejsou rovnoměrné a není možné je příliš regulovat. Je-li bezvětří, nevyrábí větrná elektrárna žádný proud. Při příliš vysoké rychlosti větru jsou turbíny kvůli bezpečnosti odstaveny z provozu. Fouká-li optimální vítr, vyrábí turbíny maximum proudu a distribuční soustava je zatížena nadměrnými přetoky elektrické energie z místa výroby na místo její spotřeby (například v Německu ze severního pobřeží do jižní průmyslové oblasti).[2] Vyrovnání přetoků vyžaduje vysoké investice do přenosové soustavy, která je však následně využívána jen nepravidelně, což prodražuje vyrobenou energii.[3] Kvůli výpadkům výroby větrných turbín je nutné mít v distribuční soustavě stále k dispozici alespoň stejný výkon stabilních zdrojů (tepelné nebo plynové elektrárny s rychlým náběhem), které výpadek mohou kdykoliv nahradit.[4] Tyto záložní zdroje nejsou proto využívány trvale (slouží jako záloha), což dále prodražuje výrobu energie[5] z větru a zvyšuje tak nepřímo její uhlíkovou stopu. Náklady na záložní zdroje elektrické energie (v době, kdy větrná elektrárna nevyrábí) jsou v roce 2022 spotřebitelům účtovány jako součást regulované složky na našich fakturách.[6]

V roce 2015 firma Siemens při příležitosti Mezinárodního dne větru vyhodnotila přínos a uhlíkovou stopu větrných elektráren. Do vstupů započetli energii nutnou k výrobě materiálu a veškeré energetické výdaje související s výrobou, výstavbou, provozem, údržbou i následným rozebráním a recyklací. Větrná farma s 80 větrníky umístěnými na moři s plánovanou životností 25 let podle jejich studie vygeneruje 53 mil. MWh elektrické energie s uhlíkovou stopou 7 g CO₂ na 1 kWh (pro srovnání: energie generovaná z fosilních paliv má průměrnou výši 865 g CO₂ na 1 kWh).[7]

Účinnost (a tím nižší uhlíková stopa) větrné elektrárny se zvyšuje s její velikostí (proto jsou stavěny čím dál větší větrné turbíny) a podle koeficientu ročního využití jejího jmenovitého výkonu (offshorové mají vyšší výkon i koeficient ročního využití než pevninské).[8] Menší větrné elektrárny (a ty umístěné na pevnině) mají proto vyšší uhlíkovou stopu. Uhlíkovou stopu zvyšují náklady na přenosovou soustavu, nárazovou výrobu proudu a nutnost instalace záložních zdrojů (pro případy, kdy větrná elektrárna nevyrábí).

Proudící vzduch předává lopatkám větrné turbíny část své kinetické energie. Albert Betz v roce 1919 odvodil teoreticky maximální dosažitelnou účinnost větrného stroje na 59,3 % (tzv. Betzovo pravidlo).[9] Kinetická energie větru se v turbíně mění na energii otáčivého pohybu a následně v generátoru na energii elektrickou. Teoreticky dosažitelný výkon činí v případě jednotkové plochy

${\displaystyle P_{t}=k_{B}\cdot \rho \cdot {\frac {v^{3}}{2}}}$, kde k_B je Betzův koeficient 0,59

Pro reálné turbíny s průměrem rotoru D (tedy délkou lopatky D/2) se používá vzorec

${\displaystyle P=c_{p}\cdot \rho \cdot {\frac {v^{3}}{2}}\cdot \pi \cdot {\frac {D^{2}}{4}}}$, kde c_p je součinitel výkonnosti, v ideálním případě rovný 0,59

Typický průběh generovaného výkonu a součinitele výkonnosti VE v závislosti na rychlosti větru

Součinitel výkonnosti je sám o sobě funkcí rychlosti větru a je dán konstrukčním řešením turbíny, konkrétně převodní křivkou úhlu natočení lopatek turbíny v závislosti na rychlosti větru. To, v kombinaci s kubickou závislostí na rychlosti větru způsobuje pronikavou závislost skutečného výkonu na rychlosti větru (při poloviční rychlosti je výkon osminový atd.).

Další podstatnou hodnotou, definující účinnost větrného zdroje je koeficient ročního využití ${\displaystyle k}$, definovaný jako poměr skutečně odvedeného výkonu k teoreticky možnému výkonu zdroje za rok:

${\displaystyle k={\frac {W_{r}}{P_{i}\cdot h}}}$

V českých podmínkách se ${\displaystyle k}$ pohybuje v mezích 0,1-0,2, pro velmi větrné lokality dosahuje teoreticky až 0,28.[10] Hodnota ovšem značně závisí na zvolené lokalitě - větrná farma Sternwald na rakousko-českých hranicích ve východní části Šumavy dosáhla se 7 větrnými generátory o instalovaném výkonu 14 MW koeficientu ročního využití za rok 2006 21,9 %, za první 4 měsíce roku 2007 se dokonce podařilo dosáhnout hodnoty průměrného využití 32,3 % (přičemž po zbytek téhož roku to bylo necelých 20%).[11]

Halladayova turbína na mlýně v Ruprechtově

• Typické využití: malé větrné elektrárny na budovách
• Počet listů rotoru: až 150
• Účinnost: 20-43 %
• Náběhová rychlost (m/s): 0,16

• Typické využití: výroba elektrické energie (střídavý a třífázový proud)
• Počet listů rotoru: 1 - 4
• Účinnost: ~45 % (max. se uvádí 48 %)
• Náběhová rychlost (m/s): 3 - 6
• Poznámka: nejpoužívanější typ

• Typické využití: čerpání vody, výroba stejnosměrné elektrické energie
• Počet listů rotoru: 2
• Účinnost: ~20 (max. se uvádí 23 %)
• Náběhová rychlost (m/s): 2 - 3
• Poznámka: obvodová rychlost rotoru je vyšší než rychlost větru, často používán pro náběh Darrierova rotoru

Darrieova turbína v Bádensku-Württembersku

• Typické využití: výroba elektrické energie (střídavý a třífázový proud)
• Počet listů rotoru: 2 - 3
• Účinnost: 38 % (max. se uvádí 48 %)
• Náběhová rychlost (m/s): 5 - 8
• Poznámka: vyžaduje pomoc při náběhu

• DOUBEK, Jan; KOČ, Břetislav; URBÁNEK, Radim. Co roztáčel vítr : historie a současnost větrných mlýnů, mlýnků a čerpadel. První vydání. vyd. Brno: [s.n.] 341 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87542-30-9, ISBN 80-87542-30-4. OCLC 1200255880

• Větrná energie
• Větrná energetika
• Větrná farma

• Obrázky, zvuky či videa k tématu větrná turbína na Wikimedia Commons
• O větrných turbínách a principu jejich funkce
• Galerie větrná turbína na Wikimedia Commons