Vízmburk

Hrad Vízmburk je poprvé zmíněn k roku 1279 v Dalimilově kronice, v níž se o něm hovoří v souvislosti s Tasem z Vízmburka (syn Petra ze Skalice), který byl pravděpodobně prvním majitelem hradu. Tas z Vízmburka náležel k mocnému východočeskému rodu Pánů erbu zlatého třmene, kteří ve 13. století kolonizovali oblast severovýchodních Čech. Po Tasově smrti roku 1304 hrad s panstvím přešel na jeho syna Jaroše, který jej někdy před rokem 1309 prodal Milotovi z Pnětluk. Někdy v letech 1327–1330 se hrad dostal do držení pánů z Dubé, kteří hrad drželi až do jeho zničení v roce 1447.

Posledním majitelem hradu byl Jiří z Dubé a z Vízmburka, který na hradě již trvale nesídlil. Přítomná vojenská posádka se v neklidných letech po husitských válkách aktivně účastnila spolu s posádkami dalších hradů ve východních Čechách loupeživých výpadů proti slezským městům. Ta se roku 1447 spojila a hrad Vízmburk s dalšími hrady v okolí odkoupila a pobořila. O této události nás informují Staré letopisy české „…téhož roku po sv. Duchu všechna knížata slezská spolu s městy Vratislaví, Svídnicí, Zhořelcem, Budyšínem, Žitavou a dalšími městy, která jim patřila, vytáhli, a když mezi sebou sebrali peníze, vykoupili od pánů a zemanů hrady, ze kterých jim silně škodili a loupili, jako Vízmburk pana Jiříka Vízmburského z Dubé, Adršpach pana Hynka Červenohorského, Žacléř patřící kdysi panu Hanušovi z Varnsdorfu, Belver a Skály pana Jana Salavy. Hrady zaplatili hotovými penězi a pak je zbořili a zničili…“ Po zboření hradu Vízmburk se k němu začaly pojit pověsti o pokladu, který se má nacházet v jeho sklepeních.[2]

Další osud hradu se začal psát až roku 1972, kdy byl na zalesněném pahorku zahájen archeologický výzkum pod vedením Antonína Hejny z Archeologického ústavu Československé akademie věd. Výzkum, který byl původně naplánován jako jednosezónní, se na základě unikátního objevu zdiva s klenebním výběhem žebrové klenby ze 13. století protáhl až do roku 1984. Během těchto 13 let byla z porostlého pahorku vykopána zřícenina hradu, jehož zdi dosahovaly výšky až 8 m. Kromě odhalení architektury samotného hradu bylo archeologickým výzkumem získáno velké množství archeologických nálezů a architektonických článků. Dobový tisk hrad nazýval podkrkonošskými Pompejemi. V roce 1985 výzkum již kvůli zdravotnímu stavu dr. Hejny nepokračoval a následujícího roku, 1986, Antonín Hejna zemřel. V roce 1984 byl hrad direktivou KNV v Hradci Králové převeden pod správu Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, a v následujících letech byl správcem provizorně zastřešen a oplocen. V průběhu přípravy obnovy se ukázalo, že se bude jednat o náročnou akci. Jedním z problémů je samotný stavební materiál – měkký pískovec s jílovým tmelem, dalším nedostatek prostředků na obnovu hradu. V letech 2006–2008 byly na hradě zajištěny některé konstrukce, práce však kvůli nedostatku financí dále nepokračovaly. Archeologické nálezy byly uloženy na několika místech, mnohé nebyly ošetřeny a v důsledku restitučních procesů po roce 1989 jim dokonce hrozil zánik. Většina z nich pak byla uložena v provizorních podmínkách.

V roce 2002 vzniklo Sdružení pro Vízmburk, které se soustřeďuje na záchranu archeologických nálezů. Od roku 2005 na hradě probíhají záchranné stavební práce. V roce 2008 uspořádalo ve spolupráci se správcem hradu Vízmburské slavnosti, během kterých byl hrad výjimečně zpřístupněn návštěvníkům. V roce 2009 začalo sdružení poskytovat návštěvníkům informační servis v podhradí. Hrad byl zpřístupněn opět při příležitosti Vízmburských slavností během druhého víkendu v září. Z iniciativy Sdružení vznikl projekt trvalého zastřešení hradu, z něhož byla v první fázi realizována střecha západního stavení (tzv. purkrabství).

• 
  Nádvorní strana východního paláce
• 
  Severní strana nádvoří s torzem bergfritu a objektem mladší kuchyně
• 
  Vstup do východního paláce
• 
  Pískovcové ostění okénka v nádvorní stěně západního paláce