Vértesszőlős

Během vykopávek bylo nalezeno celkem 8890 kusů kamenných artefaktů valounové industrie. Materiál těchto nástrojů pochází výlučně z místních lokalit, především z teras vytvořených potokem Átalér. Jedná se hlavně o vápenec a kvarcit. Přibližně polovina z nalezených nástrojů nese výrazné známky použití. Mezi těmito nástroji jsou sekáče s unifaciální i bifaciální úpravou ostří, úlomky sloužící jako řezné nástroje, škrabky, struhadla a špice a také jednoduché pěstní klíny.

Vértes se pokusil vytvořit z inventáře těchto nástrojů specifickou typologii a nazval ji „Buda-Industrie“. Tuto myšlenku se však nepodařilo prosadit a dnes jsou kamenné nálezy z této lokality řazeny ke starším Acheuléenským nebo Abbevillienským industriím.

Archeologické naleziště - site I

Ve Vértesszőlősi bylo nalezeno také 105 kostěných fragmentů, které byly jednoznačně určeny jako nástroje. Tyto nástroje nebyly pouze rozštěpeny, ale byly opracovány podobně jako kamenné nástroje. Kromě toho zde byl nalezen také pěstní klín z kosti. Kosti byly používány kromě výroby nástrojů pravděpodobně také jako palivo.

V travertinových vrstvách byly během vykopávek v roce 1965 nalezeny čtyři fragmenty mléčných zubů patřících asi sedmiletému dítěti. Jednalo se o levý špičák a levé stoličky spodní čelisti (v literatuře označováno jako Vsz I). Antropologické určení je sporné, jisté je, že se jedná o druh člověka žijícího v Evropě ještě před člověkem neandrtálským, pravděpodobně jde o Homo erectus heidelbergensis - Homo heidelbergensis.

Během stejné etapy vykopávek jako v předchozím případě, byly 21. srpna opět v travertinové vrstvě, asi 8 metrů od předchozího nálezu, nalezeny ostatky pravěkého člověka (v literatuře označováno jako Vsz II). Část týlní kosti patřila pravděpodobně mladému dospělému muži. K deformacím, které jsou na kosti patrné, došlo až posmrtně při uložení v travertinové vrstvě, žádná z nich nebyla patologická. Na velkém týlním otvoru jsou znatelné stopy, o kterých se Vértes domníval, že jsou pozůstatkem rituálního odstranění mozku a možná i důsledkem kanibalismu. Tento názor je však dnes považován za nepravděpodobný. Antropologické určení je opět obtížné, objem lebky je cca 915–1225 cm³, což odpovídá druhu Homo erectus heidelbergensis.

Zvláštností naleziště jsou velmi dobře zachovalé stopy osídlení, výjimečné v období starší doby kamenné. V prostoru naleziště byly kromě živočišných pozůstatků (včetně stop), které z větší části nemají souvislost s osídlením, nalezeny části kostí, které mohou být jednoznačně určeny jako zbytky potravy, některé nesou stopy po nožích po odkrojování masa a po získávání morku z kostí.

Ze zvířat byly ve Vértesszőlősi zpracováváni koně (Equus mosbachensis), jeleni (Cervus elaphus) a bizoni (Bison schoetensacki). Nalezeno bylo také velké množství kostí medvědích (Ursus deningeri) u kterých však není jisté, zda zde byly uloženy přirozeně nebo člověkem.

Původní teorie o využití mršin postupem bádání ustoupila do pozadí, a i přes nedostatek přímých důkazů o lovu, je možné díky velkému množství zvířecích kostí o Vértesszőlősi mluvit jako o staropaleolitické lovecké stanici.

Nejednalo se o lov v pravém smyslu slova, spíše o taktiku lovu, známou dnes u některých domorodých národů: zvířecí stádo při napájení se u pramene nebo řeky bylo obklíčeno, a následně zpanikařeno hlukem, házením předmětů a také pomocí ohně. Zpanikařená zvířata se zraňovala podupáním nebo uklouznutím. Poraněná zvířata pak lovci mohli snáze zabít. Tato technika se pro toto naleziště zdá velmi pravděpodobná, protože zde nebyly nalezeny žádné zbraně použitelné pro klasický lov. V této době byly pravděpodobně luky a oštěpy ještě neznámé.

Roku 1966 nalezl István Skoflek během práce na zahradě ve sprašové vrstvě 5 cm silnou vrstvu dřevěného uhlí ve formě čoček širokou asi 7 metrů. Při podrobnějším průzkumu 47 nalezených částic dřevěného uhlí a částečně do hněda spálené spraše, se dospělo k názoru, že se zde nacházelo ohniště, které díky své mocnosti, barvě a nalezeným zbytkům, bylo využíváno po dobu několika let.

Nález ohniště se stal archeologickou senzací, protože do té doby se předpokládalo, že ve starší době kamenné neznali oheň. Naleziště Vértesszőlős se tak stalo dalším důkazem. Dle stop kostí v ohništích se předpokládá, že kosti v ohništích sloužily i jako palivo a udržovaly oheň, který několik dní jen doutnal a následně byl znovu rozdmýchán.

Vrstvy s nálezy lidských lebek byly thorium-uranovou metodou datovány na stáří 350 000 let, použití elektronspinové resonanční metody určilo stáří na 333 000 +/– 17 000 let. Maximální stáří vrstev bylo určeno na 600 000 let. Datace zvířecích kostí a popela byla určena na asi 350 000 let a zařazena do středního pleistocénu.

Na základě množství a kvality nálezů z Vértesszőlőse je možné toto naleziště řadit na roveň dalším významných staropaleolitickým nalezištím: Bilzingsleben, Schöningen, Boxgrove, Swanscombe aj. Významné je zde, jinde zřídka se vyskytující, sídliště a nálezy nalezené a zkoumané in situ, tedy ve své původní lokaci. Mimo to místní nálezy potvrzují teorii o zalidnění evropského kontinentu od britských ostrovů až po Karpaty již v starším paleolitu.